Děsivý rozklad země zažívá v posledních letech Venezuela. HDP se propadl téměř o polovinu, inflace se počítá v milionech procent. V zemi se téměř zhroutilo základní zásobování, lékařská péče i dodávky elektřiny. Téměř desetina populace odešla do emigrace.
Politický systém dostával těžké rány už od roku 1999, kdy byl zvolen prezidentem Hugo Chávez, voják, který se po neúspěšném pokusu o vojenský puč vyzbrojil radikální levicovou rétorikou. Na začátku své vlády vzbudil naděje, protože zahájil sociální programy a situace chudších vrstev se začala zlepšovat. Sociální politika se však časem zvrhla v populistická a chaotická rozhodnutí, která doprovázelo omezování občanských svobod.
Tato tendence výrazně zesílila po jeho smrti v březnu 2013, kdy se prezidentem země stal Nicolás Maduro. Ve volbách, které nebyly férové, ale, uznejme, nebylo ani jednoznačně prokázáno, že byly zcela zfalšované. Madurova ekonomická rozhodnutí dále prohlubovala stále vážnější krizi, a protože postrádá Chávezovo charizma, uchyluje se ke zcela jednoznačně autoritářským formám vládnutí.
Skutečnou podporu Madurova režimu naznačily parlamentní volby v roce 2015. Ačkoli kampaň byla manipulována ve prospěch vládních kandidátů a počítání hlasů bylo mnohde pochybné, opozice získala jasnou většinu. Protiútok začal okamžitě. Poslanci za stát Amazonas, jejichž hlasy dávaly opozici ústavní většinu, byli zbaveni mandátu. Opozice však parlament přesto jasně ovládla a zahájila pokus korigovat vládní politiku.
Vláda napřed zvolila taktiku, podle níž ústavní soud obsazený Madurovými lidmi prohlašoval jedno rozhodnutí parlamentu za druhým za neústavní. Aby Maduro tlak parlamentu odvrátil úplně, vytvořil v roce 2017 „ústavodárné shromáždění“, do nějž proběhly zmanipulované a většinou obyvatel bojkotované volby. O jejich průběhu promluvil výsledek: 543 z 545 členů jsou stoupenci Madurova režimu.
V důsledku politického útlaku a katastrofální ekonomické situace docházelo v zemi k nepokojům, které si vyžádaly stovky mrtvých, řadu zraněných a zatčených. Odpor obyvatel ale navzdory státnímu násilí neustával. Situace dostala značnou dynamiku po 10. lednu. Šlo o den Madurovy druhé inaugurace. Tento mandát mu ovšem vznikl na základě loňských voleb, jejichž legitimitu už byla schopna uznat jen hrstka zemí a jejichž průběh představoval porušení všech myslitelných pravidel svobodných voleb. Představitelé opozice byli soudně zbaveni práva kandidovat na základě smyšlených obvinění a někteří – jako Leopoldo López – rovnou uvězněni. Vláda potlačila téměř všechna svobodná média a státní média vedla kampaň pro vládní stranu. Počítání výsledků bylo doprovázeno zjevnými podvody včetně údajů o počtu hlasujících.
Den po inauguraci učinila do té doby rozháraná opozice nečekaný krok. Předseda parlamentu Juan Guaidó – do té doby málo známý politik, v čele parlamentu stál jen pár dní – se prohlásil prozatímní hlavou státu. Šlo o dobře vyargumentovaný krok. Platná ústava předává dočasně moc předsedovi parlamentu, pokud země nemá hlavu státu. Což vzhledem ke zfalšovaným a světem neuznaným volbám fakticky nemá.
Venezuela se opět stává jedním z hlavních míst světových událostí. Legitimitu Juana Guaidóa postupně uznaly téměř všechny demokratické státy, zatímco na stranu režimu se postavila obvyklá sestava: Rusko, Čína, Kuba, Írán a pár dalších. Část zejména krajní levice nepostřehla, že nejde ani o kolonialismus, ani o boj o zájmové sféry ve světě, ale o svobodu a návrat normálního života pro 30 milionů lidí.
Naprostá většina světových demokratických politiků a dalších osobností se postavila na stranu opozice a žádá svobodné prezidentské volby. Zda k nim dojde, je dál nejasné, ale situace je nyní přehledná. Venezuelu ovládá diktatura, která rozložila zemi. Proti ní stojí demokratická opozice podporovaná většinou obyvatel. Tak jasná situace dosud nebyla. Šance, že v zemi brzy dojde k zásadní změně, je poměrně velká.
Autor je bývalý viceprezident Evropské investiční banky
