O vybroušené harmonie klasických skladeb v podání předních českých symfonických orchestrů čínští posluchači zřejmě přijdou. Zato čínští komunističtí bafuňáři si nepochybně velmi užívají četné disharmonie v podání české kakofonické zahraniční politiky. Stejně blažené pocity z uširvoucích nesouladů v postojích českých politiků jistě panují i v Moskvě.
Asi nepřekvapí, že těžko snesitelnou doplomatickou muziku tvrdí jako děsivě rozladěná basa Miloš Zeman. V posledních dnech ale přece jenom překvapuje, že to zvládá hned ve třech skladbách najednou.
Na návštěvě Srbska se český prezident opřel do nejmladšího evropského státu Kosova. Zeman slíbil, že zkusí přesvědčit českou vládu, aby 11 let poté, co Kosovo uznala, vzala své rozhodnutí zpět. Že jsou taková slova v přímém rozporu s českou zahraniční politikou, odbyl prezident tím, že jde o jeho „osobní, ale o to silnější mínění“. Ústava přitom ukládá prezidentovi „zastupovat stát navenek“. Takže jestli by si někdy skutečně měl nechat své osobní, byť i sebesilnější mínění pro sebe, tak na oficiálních zahraničních návštěvách.
Také na čínské frontě zvládá Zeman srdnatě pálit do vlastních řad. Zákaz vystupování hudebních těles v Číně kvůli několika větám pražského primátora Zdeňka Hřiba je klasickým testem čínských diplomatů, co si mohou vůči Česku dovolit. A tak se proti čínskému postoji postavil nejdříve ministr zahraničí a pak i ministr kultury. Nebyl by to prezident Zeman, aby se Pekingu v pravou chvíli nezastal. Rušení koncertů sice označil za nerozumné, ale jako odvetné opatření za výroky primátora Hřiba je prý respektuje.
V roztržce s ruskou ambasádou o sochu maršála Koněva za prezidenta hrdinně zaskočil jeho mluvčí. Když ruský ministr kultury přirovnal starostu Prahy 6 k nacistickému funkcionáři, vzkázala hlava státu skrze Jiřího Ovčáčka, že rozhořčení kremelského politika „plně chápe“.
V zahraniční politice to mezi vládou a prezidentem skřípalo vždycky, ale Miloš Zeman dotáhl provokaci jako své životní hobby ke skutečné virtuozitě. O to nepraktičtější je, že se Zeman z výkonu své funkce nikomu nezodpovídá. Jedinou reálnou páku na Hrad mají v rukách poslanci schvalující státní rozpočet, v němž je kapitola Kanceláře prezidenta republiky. Rozpočet na příští rok bude ve sněmovně za pár týdnů, takže kdyby poslanci chtěli hlavu státu klepnout přes prsty, mají zrovna šanci. Jenže vládní většinu ANO, ČSSD a komunistů v případě takového pokusu nahradí většina prezidentská – ANO, KSČM a SPD. A nebude z toho nic.
