Komentář Martina Lobotky: České školství v nesnázích

Místopředsedkyně školských odborů Markéta Seidlová

Místopředsedkyně školských odborů Markéta Seidlová Zdroj: ČTK/Kateřina Šulová

Šéf školských odborů František Dobšík
Místopředsedkyně školských odborů Markéta Seidlová
Ilustrační foto
Ilustrační foto
Ilustrační foto
6
Fotogalerie

Česká ekonomika je stále montovnou, hlásí analýza společnosti Deloitte. Učitelé stávkují za vyšší platy. Inkluze je nešťastná, někde ji sabotují, hlásí titulek v novinách. Všechno to ukazuje na jednu věc: zanedbávané školství.

Podle Deloitte má to, že jsme stále montovnou, dva hlavní důvody. Kromě špatného systému investičních pobídek je to právě úroveň školství. „Pokud zahraniční investor hledá vysoce kvalifikovanou pracovní sílu, tak si nevybere Česko, protože tu vhodnou pracovní sílu bude hledat velmi těžko,“ říká David Marek z Deloitte. Amen.

Systém školství se rozpadá. V mezinárodních testech PISA vykazuje Česko napříč testovanými oblastmi setrvalý pokles. Byl jsem u několika výběrových řízení, jichž se účastnili absolventi tuzemských ekonomických fakult. Z 50 lidí neodpověděl na pět otázek z lehčí varianty matematické maturity úplně správně nikdo. Schválně se zkuste zeptat 18letých, zda je více dvacet procent z pěti, nebo pět procent z dvaceti.

A to v situaci, kdy česká ekonomika musí kvůli své extrémní otevřenosti bojovat o místo na ekonomickém výsluní v podstatě s celým světem. Vláda však do nereformovaného systému poznamenaného porevolučním kultem dítěte jenom sype peníze. A ne, osmiletá gymnázia, deváté třídy ani nové kurikulum nebyly žádnými reformami.

Národní zpráva PISA i studie McKinsey přitom ukazují, že Česko hospodaří s prostředky ve školství efektivně. Země, které v testech PISA vynikají, to dokážou se srovnatelnými náklady na studenta, Estonsko dokonce s nižšími. Vláda ale necítí tlak něco měnit. Většina rodičů a kantorů je dle průzkumů se stavem nižšího školství spokojena. Na studenty jsou kladeny stále nižší nároky, což vyhovuje rodičům i učitelům. Z toho plyne i odpor k řízení výkonu. Co jiného odhaluje stávka učitelů za plošný desetiprocentní růst tarifních platů bez ohledu na výkon? Byrokracie a nedotažená inkluze situaci jen dále zhoršují.

Očekávat rychlou změnu by bylo bohužel pošetilé. Identický přístup k potřebným reformám – nasypte tam peníze, ono se to snad nějak zlepší – české vlády praktikují na většinu problémů. Od důchodů přes rodinnou politiku až po školství.

Přitom to nemusí být zase tak děsně složité. Co třeba zavést systém řízení a měření kvality výkonu a prosadit výraznější diferenciaci učitelských platů? Nebo zvýšit nároky na děti a vrátit se k tomu, že maturita a diplom nejsou zdaleka pro každého? Nebo zbavit ředitele zbytečné byrokracie a vrátit je k řízení lidí? A co třeba vybírat ředitele v otevřených tendrech a nabídnout jim takové peníze, aby o tom uvažovali třeba i lidé jako já?

Autor je hlavní ekonom společnosti Conseq