Odpověď vlády na pandemii jako definici chaosu snad lze pochopit: situace je to vpravdě jedinečná a recepty neexistují, se situací bojují tápající vlády všude. Ale chaos, který vláda předvádí při daních a rozpočtu, už tak lehce odbýt nelze: ani na jednom totiž není z hlediska legislativního a procesního jedinečné nic.
Nelze tedy mít omluvu pro to, že vláda posílá do parlamentu návrh nejdůležitějšího zákona, který je založen na nerealistické makroekonomické predikci a který nereflektuje ani druhou vlnu pandemie, ani obrovskou sekeru vytvářenou daňovými změnami schválenými koncem listopadu sněmovnou.
Není divu, že se bouří všichni ve sněmovně, v opozici i v koalici a ANO stojí se svým rozpočtem jak onen pověstný Jakešův kůl v plotě. Na jedné straně jsou nespokojení komunisté, kteří se domáhají přesunu deseti miliard od armády na boj s koronavirem. SPD se zase nelíbí podpora obnovitelných zdrojů, což je ovšem přesný opak toho, co doporučuje nedávná studie poradenské společnosti McKinsey.
Sociální demokracii se nelíbí kde co, nejvíce ale zpackaný daňový balíček, který na úkor obcí a státního rozpočtu výrazně snižuje daně pro vysoce příjmové. TOP 09 zase pokračuje ve svém antibabišovském programu návrhem sebrat dotace agropodnikům a dát je na boj se suchem.
Korunu všemu nasadil prezident, který říká, že daňový balíček nepodepíše, neboť v něm není omezena doba trvání navrženého snížení daní. Jinými slovy, je počátek prosince a roste pravděpodobnost, že země skončí v rozpočtovém provizoriu. Otázkou však je, zda právě to vláda nechce.
V případě, že není schválen zákon o státním rozpočtu před počátkem nového rozpočtového roku, postupuje se tak, že organizační složka státu hospodaří do dne nabytí účinnosti zákona o státním rozpočtu na tento rozpočtový rok podle ukazatelů rozpočtového provizoria. Jejich nejvyšší možná celková výše je jedna dvanáctina celkových výdajů státního rozpočtu stanovených posledním schváleným zákonem o státním rozpočtu.
Poslední schválený rozpočet je ten z července. Tedy ten, který vládě rozvázal ruce k bezprecedentnímu utrácení, neřku-li uplácení, mnohdy (například pět tisíc korun důchodcům) bez ambice alespoň se tvářit jako adresný způsob překonávání konkrétních následků pandemie.
Vláda toto rozvázání samozřejmě plně využívá – deficit státního rozpočtu za jedenáct měsíců letošního roku dosáhl historicky bezprecedentních 341,5 miliardy korun. A to nás ještě čeká prosinec, který je historicky již tradičně rozpočtově nejhorším měsícem.
Rozpočtové provizorium na další rok tak z tohoto pohledu nevypadá nelákavě, právě naopak. Lehce se totiž do něj vejde jak navrhovaný deficit 320 miliard korun, tak stotřicetimiliardový daňový balíček, bude-li ve finále platit. To vše bez toho, aby se musely dělat ústupky nepohodlným a dotíravým koaličním partnerům, o opozici ani nemluvě. Co víc si vláda může přát než takovou neomezenou plnou moc?
Co je dobrou zpráva pro vládu, je však špatnou zprávou pro stát a naše děti. Nezřízené utrácení, které za dva roky zvýší zadlužení České republiky o pětinu a které zadělává – v případě nárůstu tržních výnosů – na výrazný nárůst nákladů na obsluhu dluhu, totiž tímto způsobem může bez problémů pokračovat.
Autor je hlavní analytik Conseq Investment
