Že je Rusko nejrozlehlejší zemí světa, ví asi každý. Kvůli vysokému stupni centralizace politického i ekonomického života a rozdělení území na řadu časových pásem máme většinou tendenci ignorovat to, co se děje v oblastech ležících za Uralem. Ovšem v minulém týdnu na Dálném východě probíhalo gigantické vojenské cvičení „Východ 2018“ a ve Vladivostoku se konalo ekonomické Východní fórum. Ekonomové i bezpečnostní analytici tedy měli hned několik důvodů zaměřit pozornost i do oblastí „daleko od Moskvy“.
Poněkud ve stínu zmíněných událostí zůstalo druhé kolo voleb gubernátora, které se konalo v Přímořském kraji, jehož správním střediskem, největším městem a ekonomickým centrem je právě Vladivostok. V Rusku se přitom standardně o volby nejedná, protože svobodná a spravedlivá soutěž politických stran či kandidátů by vyžadovala veřejnou diskuzi o politických, sociálních, ekonomických, environmentálních či o bezpečnostních otázkách. Kremlu se však podařilo docílit stavu, kdy je většina ruské veřejnosti zcela apatická, zatímco aktivní menšina je natolik roztříštěná a nepatrná, že ji silové struktury zatím dokážou zvládat. V pečlivě aranžované atmosféře politické stability či spíše zmrtvělosti však čas od času něco zaskřípe. Tentokrát to pořádně zavrzalo ve Vladivostoku.
Do druhého kola voleb se dostal zástupce vládnoucí „strany moci“ Jednotné Rusko Tarasenko a komunista Iščenko. Jednotné Rusko disponuje ústavním monopolem. Drží 128 ze 170 křesel v horní komoře parlamentu a 341 ze 450 křesel v komoře dolní. Vedle toho se z jeho řad rekrutuje 77 z 85 gubernátorů a 3091 ze 3980 členů regionálních parlamentů. A také 20 z 31 ministrů.
Komunisté spolu s Žirinovského Liberálně-demokratickou stranou, což jsou vlastně ruští fašisté, tvoří spolu s Jednotným Ruskem páteř dnešního ruského stranicko-politického systému. V případě obou prvně jmenovaných stran se jedná o „ochočenou opozici“, která se vyznačuje tím, že dobrovolně akceptuje podřízenou roli. Komunisté však zároveň čas od času vznesou požadavek, aby se dodržovala pravidla hry. Ne snad kvůli dodržování ústavy či zákonů, ale kvůli nepsaným dohodám, podle nichž i oni mají nárok na nějaké posty.
Když vešlo ve známost, že komunistický kandidát, který ještě po sečtení 96 procent hlasů zřetelně vedl, nakonec „senzačně“ neuspěl, došlo ve Vladivostoku k hlasitému výlevu nespokojenosti. Poražený kandidát nejprve zahájil hladovku, ale zakrátko ji zrušil. Vrchní komunista Zjuganov se začal dožadovat audience u Putina a prohlásil, že se stal svědkem něčeho, co za pětadvacet let aktivní kariéry nezažil, že došlo k „volebnímu Černobylu“. A nárok komunistů podpořil i opozičník Navalnyj a řada dalších politiků.
Jak se situace vyvine dál, nelze zatím předvídat. Ale dosud se všechny problémy tohoto typu zahladily a výsledky „voleb“ zůstaly v platnosti. Těžko tomu tentokrát bude jinak.
