V pátek se konala další schůzka aktérů nekonečného politicko-mocenského příběhu o dostavbě nových bloků v našich jaderných elektrárnách. Ministryně průmyslu Nováková ji po skončení zhodnotila následovně: „Do Vánoc rozhodneme, z čeho se zaplatí stavba jaderného bloku.“
Další účastníci tak optimističtí nebyli. „Budeme se snažit do Vánoc mít nějaké jasné stanovisko,“ řekl premiér Babiš. Generální ředitel ČEZ Beneš byl ještě příkřejší: „Neřekl bych, že by zrovna dnešní den znamenal nějaký posun. Byly to konzultace, které souvisely s obnovitelnými zdroji a energetickým mixem.“ Nejupřímněji vyznělo vyjádření předsedy ČSSD Hamáčka, který na schůzce sice nebyl, ale celou situaci trefně dobarvil: „Je pro nás klíčové, aby rozhodnutí (o dostavbě) padlo v dohledné době, abychom také uklidnili naše občany v regionech.“
Ono to totiž celé nakonec není složitější, než jak to postavil právě Hamáček. Existují dva světy. První politický s lákavým příslibem vlivu na velký byznys. A druhý reálný. Čeští politici chtějí stavět jaderné bloky, aby uklidnili regiony, kde jaderné elektrárny stojí a kde si bez jádra nedovedou představit svou budoucnost. Před volbami to snad ani jinak nejde. Jaderné bloky chtějí ale stavět i proto, že to chce vlivná část průmyslu. Tady se argumentuje tradicí, zkušenostmi, velikostí zakázky, zaměstnaností, růstem ekonomiky. Kromě zmíněných byznysových pák je ale pro politiky podstatné i projaderně naladěné české veřejné mínění. To má svůj kořen v dobách odporu Rakouska a Německa proti Temelínu a stále přetrvává.
Jenže celá reálná situace je složitější než atmosféra v onom zájmovém politickém kroužku. Důkazem jsou ostatně i neustálé odklady řešení, jejichž příčinou je právě střet s realitou. Dlouhodobé problémy jaderné energetiky v Evropě i ve světě a harmonizace obchodních právních předpisů s EU i německým právem v mezidobí připravily pro povrchní a často neznalé politiky nepříjemné překvapení. Stavět dnes jádro je čtyřikrát, možná i pětkrát dražší, než když se dokončoval Temelín. To veřejnost většinou netuší. V běžném finančním světě jde o zcela nerentabilní investici s obří dávkou rizika. Něco takového nelze naložit na bedra soukromých akcionářů ČEZ.
Existují levnější, rychlejší, a hlavně méně rizikové alternativy rozvoje české energetiky, a to i ve složitém kontextu EU. O nich se ale raději nemluví. Naše energetika v podání současné politické generace usnula po (nezpochybnitelně) úspěšné dostavbě Temelína před 15 lety a nechce se probudit. Jenže celý sektor se mezitím značně posunul technologicky i z hlediska propojení Evropy. Dřívější národní a centrální „energetické nevolnictví“ pomalu, ale jistě nahrazují jiné modely fungování. A zapomínat se nesmí ani na neodvratný vliv našich ekonomicky silnějších sousedů.
Autor je analytikem J&T a minoritním akcionářem ČEZ
