Opět nám začala sezona ekonomického strašení nad neudržitelností penzijního systému, kterak z důchodců po půlstoletí placení si pojištění budou žebráci, pokud se něco pořádného neudělá. Hlavně aby to byla pořádná a velká reforma…
Následuje klasická písnička o ideálním fondovém systému. Ten patří mezi klasické teoretické finanční i pravicové dogma, ale v reálném světě nemá příliš praktického uplatnění. Kromě ekonomických důvodů je zcela mimo náš společenský rámec. Pokud by měl tento systém plně fungovat, bude jen jeho zavádění trvat 50 let, a bylo by žádoucí, aby pak byl alespoň několik století v provozu. To není reálné v zemi, kterou (přinejlepším) ob generaci obsadí Němci nebo Rusové, a jejíž obyvatelé si i při relativní prosperitě ve svobodných volbách opakovaně volí komunisty, fašisty a jiné obskurní skupinky. Je jasné, jak by se zachovaly k systému, ve kterém by ležely biliony korun. Koneckonců viděli jsme to i v nedávných rozpadech sotva nabíhajících systémů v Polsku a Maďarsku.
Je jasné, že odborným ekonomickým kruhům by se ztráta fondového systému příčila, neboť pracují v drtivé většině pro banky a investiční společnosti, pro které by jeho existence znamenala potenciál 100 miliard ročně na poplatcích. A to samozřejmě nevyvolá objektivitu.
Mimochodem pokud by fondový systém měl plně fungovat, obsluhoval by v dnešních cenách kolem 10 bilionů korun. Něco podobného není reálné ani účelně zainvestovat. Poslední dekádu bezpečnější instrumenty nevydělávají ani na inflaci a i v dlouhém období se na peněžních trzích a dluhopisech sotva udrží reálná hodnota peněz. Český akciový trh prakticky neexistuje a index pražské burzy PX se pohybuje tam, kde před 23 lety začínal.
Odklánět českou spotřebu a snižovat HDP za účelem investic a půjček do bobtnajících západoevropských sociálních experimentů prostřednictvím jejich státních dluhopisů nenadchne asi nikoho. Výnosy z investic do zahraničí navíc budou negativně ovlivněny (doufejme) posilující korunou, za předpokladu, že stále budeme dohánět vyspělejší země a že naše centrální banka nebude ožebračovat vlastní obyvatelstvo pod rouškou dávno překonaných teorií nechápajících rozdíl mezi příčinou a následkem. Dlouhodobé výsledky akciových fondů některých největších českých správců v minulých dekádách byly tragické i navzdory růstu světových indexů.
Výhoda průběžného systému spočívá ve spolehlivé ochraně před inflaci. A vzhledem k růstu reálných mezd je naopak schopen reálně růst. Celá jeho aktuální kritika spočívá vlastně jen v tupém extrapolování jedné proměnné bez interakce ostatních.
Přitom jeho stabilizaci lze vyřešit jedinou rovnicí s jedinou konstantou, která se v současnosti ignoruje, ale která zaručí stabilitu celého systému – stanovit a udržovat konstantní podíl důchodců v systému a v zemi. A tomu pak teprve přizpůsobit věk odchodu do důchodu a ostatní faktory (odvody a výše důchodu). Nikoliv naopak.
Pokud obyvatelstvo stárne, zvyšuje se věk odchodu do důchodu jako dnes, případně se onen nárůst dočasně zrychlí či zpomalí podle aktuální demografické situace. Posun o jeden-dva měsíce rychlejšího navyšování věku odchodu do důchodu by žádné výraznější problémy nezpůsobil. Dokonce ani v onom obávaném krizovém, ale krátkém, období okolo nástupu „Husákových dětí“ do důchodu bude postačovat zvyšovat věkovou hranici odchodu do důchodu o 3-4 měsíce ročně, tedy v podstatě jako dnes.
Lidi nevyděsí posun v nejbližších letech o dva měsíce v jejich neprospěch, ale vyděsí je uzákoněné nastínění, že se bude chodit do důchodu v 73. Možná bude, ale budou to děti jejich dětí, a tato informace je dnes zcela irelevantní, když se neví, jaká a pokud vůbec v tu dobu vůbec bude ještě nějaká práce.
Hlavně by ale dnešní daňoví poplatníci měli jistotu, že jakmile se dostanou mezi pětinu až čtvrtinu nejstarších obyvatel státu, dostanou důchod. Dnes, a speciálně díky minulé kampani na nahnání zájemců do pofidérního druhého důchodového pilíře, se podařil vyvolat u lidí strach, že se důchodu nedožijí či v lepším případě budou dostávat almužnu. A to byla zásadní chyba s dopadem na celkovou spotřebu, atmosféru i volební výsledky dotyčných.
Dnes se dostal důchodový systém do přebytku, současná výše důchodu je relativně dostačující a důchodci netrpí extrémní chudobou (snad vyjma situace po ztrátě jednoho z partnerů). Aby byl systém vyrovnaný, stačilo by i při 6% nezaměstnanosti už jen udržovat aktuální podíl důchodců, k čemuž je aktuální zvyšování hranice odchodu do důchodu dostačující.
Problémem zůstávají vysoké odvody, které se navíc opět znepřehlední. Pokud se důchody budou zvyšovat o („důchodcovskou“) inflaci a půlku růstu reálných mezd, druhou polovinu reálného růstu lze použít na postupné mírné snižování odvodů. Výraznější snížení odvodů pak lze docílit snížením procentuální míry penzistů.
Nemusí to však být nutně spojeno se zvýšením věku odchodu do důchodu. Je řada dalších opatření, kterými se mohou dostat statisíce lidí do produktivní kategorie, a to shora i zespoda. Sjednocení věku odchodu do důchodu pro všechny, pro muže i ženy nezávisle na počtu dětí běží již několik let. U žen s dětmi se zvyšuje odchod do důchodu dokonce o brutálních šest měsíců ročně, a to bez zvláštních komplikací a protestů.
Z druhé strany lze snížit počet studujících lidí, například zrušením deváté třídy. Ti o něco starší ji nemají a hloupější než mladší generace asi nebudou. Její zavedení bylo zbytečné a zrušením se nejen výhledově dostane do ekonomiky navíc přes 100 tisíc lidí zdarma a bez migračních experimentů, ale ušetří se i miliardy ve školství. Další možností je zastropování financování počtu vysokoškoláků, ať už nastavením kvót potřebných oborů nebo rozhodnutím neplodit za státní peníze desetitisíce neuplatnitelných sociologů či například nepožadovat zbytečně vysokoškolský diplom pro razítkovací referenty.. Byla vytvořena atmosféra, že každý musí mít vysokou školu, a nastaveny tak volné podmínky, že se na ní každý dostane a udržuje se na nich zbytečně celé roky mimo produktivní sféru na úkor daňových poplatníků a na úkor příjmu do důchodového systému.
