Komentář Petra Peška: Není socha, není problém
Socha maršála Koněva vždy nějakým způsobem vyčnívala a beze zbytku na ní šlo uplatnit označení „kontroverzní“. Tedy slovo na jednu stranu opatrné a na druhou nabízející různé interpretace. Jednak ztvárněním a především pak kvůli maršálovi samotnému.
„Gerojsky“ a budovatelsky pojatá socha tyčící se nad volným prostorem náměstí nejde přehlédnout. Člověk si jí všimne, pokaždé, když tudy jde. Nyní se ale stala předmětem politického boje, který je chtě-nechtě potřeba dovést do konce.
Asi nejjednodušším řešením by bylo zachovat status quo. Tedy přetrpět sochu, z níž sálá normalizace, za níž byl maršál slavnostně vztyčen, jakožto součást jakéhosi dejvického skanzenu a místního koloritu. Zároveň s vysvětlujícími tabulkami, které by to mohly trošku korigovat. To by ale bylo považováno za ústupek obhájcům Koněvova pomníku včetně fanatických kremlofilů.
Když už se radnice do křížku se sochou pustila, je správné, že věc dovedla do konce a rozhodla o jejím osudu. Stávající socha bude odstraněna a nahrazena pomníkem osvoboditelů Prahy.
Zvolení politici by se neměli bát dělat i složitá rozhodnutí, a to včetně politiků komunálních. Možná kolem toho bude ještě chvíli trochu povyku, ale ten nejspíš postupně ustane. Komunisté, kryptokomunisté, natož pak Rusové si nemají co diktovat, jaké sochy tu budou stát.
Ve hře bylo i vypsat referendum, tedy nechat rozhodování na obyvatelích šesté pražské části. I to by svým způsobem bylo řešení přijatelné - právě místní problémy jsou tím vhodným důvodem pro konání referend. A jeho výsledek by byl i vítaným argumentem pro umlčování zastánců či odpůrců sochy. Zároveň by to ale vcelku oprávněně mohlo vypadat, že si radnice tak trochu myje ruce.
Radikální odpůrci sochy budou brát nejnovější rozhodnutí radnice nejspíš jako částečnou kapitulaci, její zuřiví obránci zase jako urážku. Ale svým způsobem je to nejkulantnější řešení. Ostatně žádné by neuspokojilo všechny strany.