Během nedávných prezidentských voleb v Polsku se to hemžilo slovy o rozdělené společnosti. Jak je to v Polsku vyostřené. Jak je dobře, že u nás nic takového není. A především, jak je samotná rozdělenost společnosti škodlivá. Což je směsice reality, klišé a nesmyslů.
Je asi dost pravdy na tom, že polská společnost je zřetelně rozdělena, což těsný výsledek prezidentského klání jen podtrhl. Jde hlavně o sociální a hodnotové základy, které se opakovaně projevují i v politice. I když ani tam to není tak jednoduché, jak by se z některých českých komentářů zdálo. Zvláště těch, jejichž výsledkem je démonizování jedné, většinou té konzervativní části populace.
V českých poměrech je to složitější. I když jistým vodítkem může být například nedávný průzkum agentury CVVM, který hodnotil důvěru v ústavní instituce. A nepřímo i v jejich představitele.
Vyplynulo z něj, že prezident dosáhl lepších výsledků u lidí starších šedesáti let se středním a nižším vzděláním, u voličů ANO, KSČM a ČSSD a u Moravanů. Naopak nejhůře se mu dařilo v Praze. Neboli obvyklé linie. Mladí versus starší, vzdělanější versus méně vzdělaní, pravice versus levice, bohatší versus chudší, Čechy versus Morava (a Slezsko). A k tomu ještě oblíbené město versus vesnice.
Zároveň ale větší důvěru v současnou hlavu státu projevovali i věřící katolíci a lidé, kteří se zajímají o politiku. Což tento stereotyp poněkud nabourává.
Je sice pravda, že jisté dělení české společnosti se opakovaně projevuje u voleb. I proto mají vlády tak často jen těsnou většinu, popřípadě jsou menšinové jako teď. Je to ale složitější, žádné neprostupné bariéry mezi oběma tábory neexistují.
Proto například zdrženlivější postoj k užší evropské integraci vyjadřuje jak konzervativnější pravice, tak třeba komunisté. Proto se pravicové strany liší v názorech na státní pomoc, například v zemědělství. Proto část levice homosexuální svazky a jiná progresivistická opatření podporuje, zatímco zbytek ne.
A jasné nejsou ani regionální kontury. Stačí se podívat na názorové rozdíly mezi voliči ve středních Čechách a v pohraničí. Anebo na jižní a severní Moravě či ve Slezsku. A pestřejší je to i s dělením město versus vesnice.
Neboli rozdělení společnosti existuje i u nás, byť je vrstevnatější a v lecčems se i kříží. Ale i tak, co s tím?
Nejdřív zpátky k Polsku. U nás tak oblíbená slovenská prezidentka Zuzana Čaputová se nechala v rozhovoru pro ČT slyšet, že předvolební kampaň tam rozdělovala společnost. Podobně šéfka TOP 09 Markéta Adamová Pekarová v reakci na výsledek prezidentských voleb označila tamní rozdělenou společnost za „špatnou zprávu“.
Předně, kampaň společnost nerozdělila, jen dělicí linie zdůraznila. A je na jinou debatu, kým a jak rozdělenou společnost. Takové rozdělení je ostatně normální a není na něm nic špatného, pokud nepřerůstá v radikalizaci či neochromuje chod státu. Lidé jsou různí, mají jiné názory a potřeby.
Stačí pár příkladů. Mnozí stoupenci eura (či odpůrci, kdyby průzkumy dopadaly opačně) by jistě byli rádi, kdyby jejich názor sdílela drtivá většina společnosti. Stejně jako v případě homosexuálních svazků, držení zbraní či jaderné energetiky.
Jenže společnost není monolit. A ti, kteří by toho za každou cenu rádi dosáhli, jsou dost možná stejně škodliví jako radikální kopáči společenských příkopů.
