Nejdříve malá rekapitulace. Oznámení Michala Šmardy, že o vládní křeslo už nestojí, sice v pondělních Událostech, komentářích na ČT přišlo bez varování, ale dalo se s tím počítat. A nutno uznat, že vzhledem k trapné situaci, do níž se společně s ČSSD nechal vmanévrovat, to argumentačně ještě docela zvládl.
Zároveň ovšem prokázal, že jeho účast ve vládě by opravdu byla špatná. Už dopředu se rozhádat s koaličními ministry, slovně se ostřelovat s premiérem, projevovat nedostatek alespoň základní loajality, zpochybňovat samotnou účast své strany ve vládě… lepší předpoklady opravdu dát najevo nemohl. A nyní už bývalý nominant na post ministra kultury (!) to nevylepšil ani rádoby vtipem „lepší hlava v Novém Městě než ocas v celé Česku“.
Pak tu jsou další aktéři celé tříměsíční ságy. Prezident Miloš Zeman dosáhl z velké části svého. Mocenské hřiště si vykolíkoval zase o kousek šířeji, navzdory zjevnému překročení ústavních mantinelů. Sice ve vládě neudržel jednoho ze svých oblíbených ministrů, alespoň ale zhatil příchod jeho nástupce. Opět trochu rozklížil kdysi svoji ČSSD a – jak doufá – nasměroval ji k personálnímu a názorovému posunu, který by mu víc vyhovoval. A především dokázal udržet na uzdě premiéra Andreje Babiše a přesvědčit ho, že loajalita vůči Hradu má pro něj větší cenu než koaliční solidarita.
Premiér Babiš zase opětovně prokázal, že sice má někdy politické instinkty zpomalené, ale nakonec se ve složité situaci dokáže zorientovat. A že v zájmu svého přežití nemá problém obětovat ty ze spojenců, kteří pro něj nemají až tak velkou cenu. Což je i vzkazem pro některé opoziční politiky, kteří snad kdy o koalici s hnutím ANO uvažovali.
Sociální demokraté prokázali, že udělají cokoliv, jen aby se udrželi u moci, tedy pokud s tím po pátečním zasedání předsednictva přeci jen nepraští. Také však předvedli, že nejsou schopni se adaptovat na změnu politické situace.
Že dokáží věci řešit jen způsobem, který by fungoval tak možná ještě před nějakými deseti lety. Nejdříve nedokázali přesvědčivě zdůvodnit odvolání ministra Staňka, následně vybrali jen podle stranicko-mocenských hledisek takového nástupce, na jehož negativech si prezident Zeman a po něm i premiér Babiš smlsli.
I kdyby tahanice zpátečkou Michala Šmardy skončily a post ministra kultury se nakonec po dohodě na lince Lidový dům-Průhonice-Pražský hrad podařilo obsadit, škod bylo už naděláno dostatečně. Prezidentův mocenský apetit po dalším, ještě úspěšnějším vetování navrženého ministra těžko opadne. Politické klima mu přeje, ničeho většího než marné senátní žaloby se bát nemusí.
Ve vládní koalici se osobní vztahy ze stavu „trpěný partner“ přepnuly do módu „politický nepřítel“, takže je pravděpodobné, že dříve či později se objeví trhlina nová. A do toho všeho se dá očekávat vnitrostranické pnutí v ČSSD. Výzva její ústecké organizace k rezignaci předsedy Hamáčka je jen prvním balónkem. A to vše jen kvůli výměně jednoho z členů vlády.
