Komentář Petra Peška: Ztichlý hlas ulice

Mikuláš Minář

Mikuláš Minář Zdroj: ČTK

Pátá protivládní demonstrace v řade. 120 tisíc lidí žádalo demisi premiéra Babiše (4. června 2019)
Němá demonstrace proti Andreji Babišovi v Praze 22. května 2018
Mikuláš Minář
Mikuláš Minář
5
Fotogalerie

Sotva organizátor masových „chvilkařských“ protestů Mikuláš Minář představil svůj politický projekt, sesypala se na něj kritika. A to i z řad možných sympatizantů zhruba s těmito argumenty: volal po spojování opozice, teď ji dál tříští. Sliboval něco nového, a místo toho křísí různé politické figury známé z minulosti.

Jakkoliv je to kritika pochopitelná a možná i oprávněná, je zároveň nespravedlivá. Jistě, v některých nynějších krocích jde Minář proti tomu, co dříve hlásal. Na druhou stranu je správné – a vlastně i odvážné – že jde s kůží na politický trh. Byť nešikovně.

Hlavně. Má na to právo. Možná odebere některé z jiných opozičních formací nějaký ten hlas, ale tak horké to asi nakonec nebude. Pořád tu ale máme politickou soutěž idejí i stran včetně těch, které si říkají hnutí, což je příklad i Minářova uskupení Lidé PRO.

Není nic špatného na tom taktizovat a sdružovat se. Ostatně nyní jsme toho na opoziční scéně svědky. Na druhou stranu přístup „všichni společně proti Babišovi“ by nebyl ničím jiným než vítězstvím babišovské mentality. A také by premiérovi v očích jeho stále ještě docela početných příznivců posloužil jako stvrzení jeho mantry, že jde „proti všem“.

Na konkrétním příkladu Minářova projektu se každopádně opět ukazuje iluzornost představy, že pouliční protestní hnutí se dá přetavit v životaschopnou politickou sílu.

To šlo možná v listopadu 1989, ale ani Občanské fórum nevydrželo dlouho. Postupně se rozpadlo do několika proudů, respektive stran – více či méně pravicových, levicových, liberálních, konzervativních. Naděje vkládané do iniciativ typu „Děkujeme, odejděte“ nebo do protestního potenciálu davů během takzvané televizní krize – ponechme teď stranou naivitu a kýčovitost, které to s sebou také neslo – se brzy rozplynuly. A že koalice většího než malého počtu stran, navíc s přílišným ideovým rozkročením, nemůže dlouho vydržet, se ukázalo i na příkladu někdejší Čtyřkoalice.

Ambice nechybí ani Minářovu projektu. Chce tu být pro všechny, spojit příznivce i odpůrce současných poměrů, sehnat půl milionu podpisů. Což je mimochodem téměř počet hlasů, co v minulých volbách dostali ODS či Piráti. Pro vstup do sněmovny, což by měla být logická meta zbrusu nového uskupení, úplně stačí něco málo přes polovinu. Jenže tady asi převážilo velikášství a vzpomínky na plnou Letnou při protestech „chvilkařů“.

A nejsou to jen tyto přehnané ambice a některé až příliš známé tváře, které nové hnutí představilo. Ukazuje se na něm i další slabina všech podobných projektů – ideová neukotvenost. Stačí jeden konkrétní příklad. Hned v počátku se to projevilo v diskuzích o případné podpoře sňatků homosexuálů. Nejdřív místo jasné pozice zaznívalo „uvidíme“ a „poradíme se s odborníky“. Až pak Mikuláš Minář zaujal jasnější pozici – pro sňatky – ovšem s tím, že jde jen o jeho osobní postoj.

Vlastně by nemusel vadit ani ten širší záběr bez jasnějšího ideového ukotvení. Pokud by tu ale už nebyla zavedenější konkurence. Na opoziční straně u Pirátů a hnutí STAN. A na té vládní – ano, u hnutí ANO. S jistou nadsázkou se dá říci, že Minářův projekt je vlastně kopírováním cesty, kterou se v roce 2011 vydal Andrej Babiš se svým hnutím.