Konečně nuda. Centrální banka přestala dělat drama
„Ideální centrální banka je taková, o které lidé ani nevědí, že existuje,“ řekl mi před deseti lety jeden centrální bankéř – a měl samozřejmě pravdu. Pokud se centrální bance daří plnit svůj cíl, který má ze zákona i z ústavy – v podobě zajišťování měnové a finanční stability –, je přirozeným důsledkem, že nás existence této instituce vůbec nemusí zajímat. Jenže…
Kroky ČNB nás ale v posledních letech zajímaly docela dost. Už v roce 2014, kdy centrální banka zahájila kurzový závazek, se najednou její představitelé objevovali v médiích a museli obhajovat své kroky. Tehdy to bylo proto, že chtěli inflaci zvyšovat.
Znovu jsme je museli začít řešit, tentokrát z druhé strany, když po pandemii přišla dvouciferná inflace a centrální banka naopak musela růst cen snižovat. I tehdy se na ni obrátily reflektory a najednou jsme se jí věnovali více, než by sami v ideálním případě asi chtěli. Protože se centrální bance nepodařilo plnit svůj cíl, museli jsme se o ni více zajímat.
Jistě, dnes centrální banka také plní novinové články – ať už kvůli pracovním cestám guvernéra, nebo díky snahám propašovat jeho podobiznu na pětitisícovou bankovku –, ale obě tyto věci jsou jen bulvární a nepodstatné záležitosti. Trochu však narušují představu z úvodní myšlenky, že o ideální centrální bance lidé vůbec nevědí, že existuje. Díky portrétu na bankovce o České národní bance víme. Smyslem té myšlenky však byla měnová politika.
Užijme si tu nudu
A v té jsme narazili na skutečnou nudu. Před půl rokem Česká národní banka naposledy pohnula s úrokovými sazbami, když svou hlavní sazbu snížila na 3,5 procenta. Nejenže se od té doby sazbami nepohnula, ale navíc všichni radní v centrální bance hlasovali stejně.
Kdy se něco podobného stalo naposledy? V květnu 2021, tedy před čtyřmi a půl lety, těsně předtím, než někteří centrální bankéři začali bojovat proti inflaci vyššími sazbami. A předtím to bylo v červnu 2017, na konci kurzového závazku. V obou případech to ale na setkání bankovní rady nebylo příliš jednoznačné.
Není to nakonec jen o sazbách, ale to na výše uvedeném v Česku příliš nemění. Třeba americká centrální banka může nechat sazby beze změny, ale zároveň ukončit kvantitativní uvolňování, či dokonce obrátit situaci do kvantitativního utahování. Takové prodeje státních dluhopisů pak mají dopad na trhy, aniž by se muselo hýbat se sazbami. Nic takového se ale u nás nyní nedělo a neděje. Respektive alespoň od kurzového závazku v roce 2017, protože ten byl alternativním způsobem měnové politiky.
Zkrátka, to, co dnes zažíváme – ta nuda –, je spíše výjimečná událost. Což je škoda, protože pokud je úvodní citát pravdivý, pak se centrální bance příliš nedaří být institucí, o které lidé nevědí, že existuje. A nedařilo se jí to. Je však nutné to vnímat v kontextu, protože se to okolním centrálním bankám ve stejné době nedařilo stejně, nebo dokonce hůř.
Česká měnová politika se usadila. Sazby byly na 3,5 procenta, jsou na 3,5 procenta a zůstanou na 3,5 procenta. Co může být nudnějšího? V případě centrální banky je ale nuda to nejlepší, co nás může potkat, buďme za to rádi.
