Proti korespondenční volbě se v souvislosti s jejím schvalováním ve sněmovně vyrojily všechny možné i nemožné argumenty. Mezi ty nejhorší patří vyvolávání bolševických duchů, kteří se snaží lidem našeptat, že Češi žijící v zahraničí – třeba kvůli práci nebo studiu – nejsou ti praví Češi, když tu nežijí, neplatí daně a nejsou schopní se sem dopravit v čase voleb. A vůbec buď se pěkně vrátí domů, anebo ať nevolí vůbec. Jejich chyba, že emigrovali.
Takové stereotypy jako by vypadly z nějakého z dílů 30 případů majora Zemana. Stále opakovanou ironií je, že tyto duchy proti „zrádcům pravých Čechů“ vyvolává zrovna Andrej Babiš narozený v Bratislavě a Tomio Okamura narozený v Tokiu.
Odpůrci korespondenční volby také často namítají, že při zavedení této formy už hlasování nebude tajné. Ústava ale v tomto smyslu vyžaduje, aby nebylo možné spojit voliče s konkrétním odevzdaným hlasem. To korespondenční volba nijak neporuší. Naopak teď je porušována zásada rovnosti volebního práva. Lidé, kteří musí k volební místnosti cestovat celý den, nemají rovné právo s těmi, kteří volí v Česku. Nutit lidi v roce 2024 jezdit dvacet hodin autem, aby mohli využít svoje právo volit, je neskutečná drzost.
Dalším argumentem bývá obava z možného falšování voleb. Už teď přitom máme několik příkladů, kdy volba záleží víceméně na důvěře v systém. Je to v prvé řadě volba v místě bydliště zdravotně indisponovaných lidí, kam za nimi chodí členové volební komise s přenosnou urnou. Není tam žádná plenta, volič vybírá lístek přímo před zraky komisařů.
Druhým případem je doprovod rodiny za plentu, což je poměrně časté u seniorů, kteří potřebují pomoc. Nikdo neví, zda za seniora nedá do obálky volební lístek jeho syn, dcera či vnuk. A takto bychom mohli zpochybňovat volby donekonečna. Navíc žádné studie nenaznačují, že korespondenční volba by mohla být z hlediska dodržování volebních zásad problematická. Umožňuje ji koneckonců valná většina států Evropy, Česko je prakticky osamělým ostrůvkem, který distanční hlasování dodnes odmítá.
Jediným reálným argumentem proti korespondenční volbě tak zůstává obava některých politiků z toho, že lidé žijící mimo Česko nebudou volit právě je. Babiš ani Okamura to samozřejmě nemohou říct naplno, ale z minulých několika voleb je jasné, že Češi žijící v zahraničí zrovna hnutí ANO a SPD, možná i díky svému rozhledu, příliš nepodporují. Navíc je prokázáno, že korespondenční volba zvyšuje volební účast, takže spousta lidí, kteří by jinak nevolili, volit začne.
Odpor proti korespondenční volbě je nedůvěryhodný ještě z dalšího důvodu. Byl to právě Andrej Babiš, který ještě nedávno prosazoval zavedení elektronických voleb po vzoru Estonska ve své knížce s názvem O čem sním, když náhodou spím z roku 2017, či jak říkal ve středu ve sněmovně: „V nějaké knížce, co jsme napsali dva patnáct nebo dva šestnáct.“
„A samozřejmě ty jejich slavné elektronické volby. Jste občan Estonska? Fajn, volit můžete kdekoliv na světě. Spousta mladých lidí u nás si nevyřídí voličské průkazy, protože nemají cestu za rodiči, kde mají trvalé bydliště a kde volí, a jejich hlas tak propadne. Elektronická volba trvá tři minuty, je pro stát 2,5krát levnější než klasické volby.“
Jak se v tom má takový volič hnutí ANO vyznat? A lze se spolehnout na to, že jeho vůdce Andrej Babiš opět za čas nezmění názor a nebude zase korespondenční volbu obhajovat, když se mu to zrovna bude hodit?
