Nevěřte nikomu, kdo říká jen a, ale neříká b. Alespoň co se veřejných financí týče. V otázce našich společných financí je až příliš mnoho takových, kteří volají po zvýšení výdajů tam či onam, aniž by nám řekli, na úkor čeho to bude. Je takový argument vůbec relevantní?
Ten argument přitom není příliš složitý. Všichni přece chceme co nejvíc peněz do školství, na důchody, na obranu nebo pro ty nejzranitelnější z nás. V ideálním světě bychom chtěli co nejvíce pro všechny, tedy pokud budeme předpokládat, že jsme obecně dobří a přející lidé.
Žijeme ale bohužel ve světě omezených zdrojů a jakékoli navyšování výdajů v jedné oblasti musí být kompenzováno buď vyšším výběrem daní (případně jiných příjmů státu), anebo to můžeme udělat na dluh. Není ale možné zvyšovat výdaje a zároveň zachovat stejný výběr daní a nezadlužovat se. Je to trojúhelník, ze kterého se nejde vylhat.
Pojďme tedy naslouchat jen těm, kdo se nebojí tento trojúhelník dodržovat a říkat vedle svého a také b, tedy na úkor čeho chtějí výdaje pro svůj obor navyšovat. Je to zásadní, protože ve většině případů je a populární a b nepopulární. Pochopitelně se nikdy nikomu nechce říkat tu nepříjemnou část. Celá řada opatření ale může být naprosto legitimních a může získat podporu, i kdyby byla vyslovena nahlas.
Chceme lepší školy na úkor vyššího zadlužení? Možná je to rozumné, pojďme to tedy spočítat. Ale neříkejme, že to jde udělat zadarmo. Nezapomínejme na b. Anebo chceme více peněz do škol a zdaníme kvůli tomu bohaté? Jak moc, aby to vyšlo? Zvedneme DPH? To všechno jsou naprosto legitimní návrhy, tak se jim nebraňme, naopak je chtějme od navrhovatelů vyšších výdajů slyšet.
A pokud bychom byli důslední, měli bychom chtít alespoň relativně rozumnou analýzu toho, jestli navrhované řešení vůbec vychází. Protože říct ke svému a také b zdaleka nemusí stačit, třeba když někdo chce zvýšit výdaje na a o 50 miliard a nahradit je škrtem na státních úřednících za miliardu. I to by mělo být součástí každé rozumné argumentace, ale to už bychom možná chtěli moc.
Problém je, když chce někdo řešit strukturální výdaje mimořádnými příjmy či výdaji, například vyšší důchody jednorázovým znárodněním majetku bohatých. To už bychom chtěli až moc. Pojďme tedy alespoň ke každému populárnímu návrhu na zvýšení výdajů do jednoho odvětví napsat tu nepopulární část, tedy kde na to chceme vzít.
To se týká i posledních velkých demonstrací a stávek, kdy se bojovalo za více peněz do školství nebo zdravotnictví (případně alespoň za zachování jejich objemu, což je ale v důsledku to samé). Všichni bychom chtěli co nejlepší školství a zdravotnictví a v této části se stávkujícími souhlasí snad úplně každý.
Jsou to po desetiletí tragicky spravovaná odvětví, která fungují z velké části na dobré slovo a ze setrvačnosti. A co je důležitější než naše děti a jejich, ale i naše zdraví? Není to jen filozofická otázka, jsou to i odvětví s ohromným ekonomickým benefitem za každou utracenou korunu. Tak tam pojďme peníze nalít!
Jenže kde je vezmeme? A jsme jich skutečně schopni najít hodně? Nebo chceme jen natahovat ruku a nechat to těžké rozhodnutí na ostatních?
Česko je plné zájmových skupin, to není nic nového a stejné je to všude po světě. Často mají pravdu, ale chtějí také být viděny v tom nejlepším světle. Když si to přiznáme a budeme naléhat na to, aby vedle svého a říkali také b, abychom se dozvěděli, kde na to všechno, co požadují, chtějí vzít, potom se nám tu bude lépe žít a vládnout.
Autor je ekonom z Metropolitní univerzity Praha
