V Česku je těžké prosadit jakoukoli reformu. To je v demokraciích přirozené, ale u nás to ztěžuje jeden zlozvyk veřejné debaty: snad každý návrh na změnu někdo vlivný okamžitě onálepkuje za komunismus. Co na tom, že navrhujete něco, co dávno funguje v USA, Dánsku nebo Německu. Obránci statu quo se stylizují do falešné role obránců kapitalismu. Jako by kapitalismus byl pouze ten systém, který jsme zde vybudovali od sametové revoluce. Jako by kapitalismus byl pouze jeden a nemohl se reformovat. Dějiny tvrdí opak.
Debatě nepomáhá ani silně levicová kritika podstaty kapitalismu jako takového. Jako by kapitalismus nedokázal své nedostatky korigovat, nedokázal čelit výzvám a reformovat se k lepšímu. Dějiny tvrdí opak.
Kapitalismus (či tržní ekonomika, chcete-li) má mnoho verzí. Ten v USA je jiný než v Dánsku nebo Německu, o „crony“ kapitalismu zemí Latinské Ameriky či střední Evropy nemluvě. A hlavně: kapitalismus je dynamický, reformuje se. V roce 1870 byl úplně jiný než v roce 1930 a dnes je zase úplně jiný. Jiný je nejen životní styl a životní úroveň. Jiná jsou pravidla, zákony, instituce.
Podívejme se na důležité instituce západního kapitalismu, které dnes bereme jako samozřejmé: nezávislé centrální banky, protimonopolní zákonodárství, státní penzijní systémy, konkurence v telekomunikacích, jednotný evropský trh, ekologické zákonodárství, ochrana drobných investorů na burze. V roce 1870 nic z toho nebylo. Tyto instituce byly reakcí na dobové výzvy, kterým společnost čelila, a jejich zavedení čelilo odporu těch, kterým status quo vyhovoval.
VIDEO: Prezidentské volby 2023: Kdy přesně se konají a jak probíhají?
Jednalo se o pokrokové reformy, ale stále na bázi kapitalismu. Nepřinesly jeho konec, jen přizpůsobení. Dnešní kapitalismus čelí novým výzvám: rostoucí příjmová nerovnost ve většině západních zemí, migrační vlny, nástup populistů, klimatická změna. Pochopitelně tyto výzvy vidí i soudobá ekonomie. V posledních letech vychází řada zajímavých výzkumů a popularizačních textů, které je analyzují a navrhují potřebné reformy. Zdůrazňuji, že se jedná o mainstream ekonomie, ne o nějaké neomarxistické, degrowth či alternativní proudy.
Uvedu tři příklady: Ekonomové v George Stigler Center při University of Chicago – doslova v epicentru známé free-market školy – se zabývají rostoucí koncentrací tržní síly včetně monopolů „big techu“. Ubývání konkurence je vlastně odklonem od „ideálního“ kapitalismu, dokonale konkurenčního trhu. Je také jednou z příčin rostoucí příjmové nerovnosti. Co navrhují? Posílení soutěžní politiky, přísnější posuzování fúzí, rozbíjení monopolů či reformy patentového práva.
Důležitým motivem navrhovaných reforem je omezení koncentrace politického vlivu velkých firem (český čtenář nechť si vybaví Agrofert), aby trhy byly chráněny před privilegii, která si vlivní hráči dokážou tak dobře prolobbovat. Konkurence ubývá ale i na trzích práce. Zkoumají ji například Ioanna Marinescu z University of Pennsylvania a think-tank Economic Policy Institute a dokládají, jak koncentrace malého počtu zaměstnavatelů na mnoha trzích stlačuje mzdy.
I to je jedna z příčin rostoucí nerovnosti a následného pocitu frustrace pracujících nižších vrstev, ze kterého politicky těží populisté. Reformním doporučením je mimo jiné zohledňovat dopady na trhy práce při posuzování fúzí.
Důležitou výzvou jsou daňové ráje, které mapuje zejména Gabriel Zucman z Berkeley i jeho český spoluautor Petr Janský. Zde už vlády k reformám přikročily, například nedávnou unijní i globální dohodou minimální korporátní daně. Podobné „úpravy ladění“ jsou přirozenou vlastností kapitalismu jakožto dynamického, neustále se reformujícího systému. Čelil už mnoha výzvám a dokázal na ně reagovat. Neměnnost a strnulost jsou naopak kapitalismu cizí.
Autor je ekonom, působí na Právnické fakultě Univerzity Karlovy jako vedoucí katedry národního hospodářství a je členem Národní ekonomické rady vlády.
