Představte si, že máte za úkol snížit daně z příjmů o miliardu. Nechte stranou, zda to má při 300miliardovém schodku vůbec smysl. Řešte, komu je snížíte: těm, kteří platí již dnes daně nízké, nebo vysoké? Těm, kteří jsou v energetické krizi ohroženi nejvíce (tedy těm chudším), nebo těm dobře vydělávajícím? Mnoha lidem o trochu, nebo malé skupině o hodně? Porovnejte nyní své odpovědi s tím, jak se s těmito dilematy popasoval návrh ministerstva financí na rozšíření paušální daně. Zcela jednoznačně: snižuje daně o hodně, malé skupině lidí s výrazně nadprůměrnými příjmy, kteří již dnes platí nižší daně než většina ostatních.
Dnes mohou živnostníci s tržbami do milionu platit paušální daň namísto daně z příjmů a sociálního a zdravotního pojištění. Ztrácejí přitom nárok na slevy a musejí splnit některá omezení. Návrh tento limit zvyšuje na dva miliony. Smyslem paušální daně má být zjednodušení, ale návrh jednoduchý není: zavádí tři pásma paušální daně od 79 tisíc do 312 tisíc korun ročně, pro různé typy živnostníků podle toho, jaké mohou vykazovat paušální výdaje.
Jak se změna projeví v daních živnostníků v závislosti na jejich příjmu, tedy zisku? Diskuze o tom bývají zmatené, neboť míchají tržby a zisky. Takže: všechny výsledky, které uvádím dále, počítají se skutečným ziskem, tedy rozdílem mezi tržbami a skutečnými náklady. A jelikož anonymizovaná data z daňových přiznání nejsou dostupná, nezbývá než pracovat s realistickými modelovými příklady. Tím nejdůležitějším jsou poplatníci, kteří dnes mají 60procentní paušální výdaje a přitom nízké skutečné náklady (například konzultanti a IT specialisté s počítačem a telefonem – uvažujme skutečné náklady ve výši 15 procent tržeb). Jde o nejpočetnější skupinu, paušální režim je k nim nejštědřejší a budou jej nejvíce využívat. Reforma jim přináší masivní daňovou úsporu. Vysokopříjmovým živnostníkům se ziskem mezi jedním milionem až 1,3 milionu snižuje daně o 70 až 110 tisíc korun ročně. Po reformě budou do společné kasy odvádět mezi šesti a sedmi procenty svého příjmu (tedy zisku); i to je velké snížení oproti dnešku, kdy odvádějí okolo 15 procent.
Výše daňové úspory překvapivě nezávisí na skutečných nákladech – titíž poplatníci již dnes počítají daně podle paušálních výdajů. Stejné maximální úspory o 110 tisíc korun dosáhne i živnostník, jehož skutečné náklady jsou stejné jako paušálních 60 procent. Naopak reforma podstatně méně snižuje daně řemeslníkům a obchodníkům s vysokými skutečnými náklady a využívajícím 80procentní paušál.
Nová paušální daň přináší obrovské skoky – malé zvýšení tržeb způsobí zvýšení daňové povinnosti o 120 tisíc (při překročení prvního pásma) nebo o 288 tisíc (ztráta nároku na paušální režim). To bude motivovat k daňovým únikům a manipulacím s tržbami. Mnozí jistě stráví více času těmito optimalizacemi než vyplněním tří formulářů v dnešním režimu. Ještě více se otevřou již tak široce otevřené nůžky mezi zdaněním živnostníků a zaměstnanců (okolo 40 procent), což bude ještě více motivovat k využívání takzvaného švarcystému – a dále prohlubovat rozpočtový deficit. Ministerský odhad výpadku příjmů (600 milionů korun) tyto reakce nebere v potaz a skutečný výpadek bude zřejmě výrazně vyšší.
Hlavní problém nové paušální daně ale zůstává v elementární daňové spravedlnosti. Ta říká, že lidé se stejným příjmem by měli platit přibližně stejné daně. A i když jsou argumenty, proč příjmy živnostníků danit o něco méně než příjmy zaměstnanců, je to o míře. Rozumná daňová reforma nůžky mezi zdaněním těchto skupin měla naopak přivírat. Daňová spravedlnost má dále též vcelku nekontroverzní princip, že s vyšším příjmem by lidé měli platit (absolutně) vyšší daně. Jak někteří analytici poukázali, s novou paušální daní budou živnostníci se ziskem okolo 1 milionu korun platit dokonce nižší daně než zaměstnanci s minimální mzdou. Reformu je navíc třeba vidět v aktuálním kontextu. Menší skupině lidí s výrazně nadprůměrnými příjmy se mají snížit daně o desetitisíce korun akorát ve chvíli, kdy na mnoho chudších lidí silně dopadají vysoké ceny energií a inflace vůbec – a vládní pomoc pro ně se pohybuje v řádu tisícikorun.
Autor je ekonom, člen NERV a vedoucí Katedry národního hospodářství Právnické fakulty UK
