MAGA staví Trumpovy chyby na odiv. Republikáni budují image „prezidenta psance“
Jeden konzervativní komentátor přirovnal začátek druhého Trumpova prezidentství k tornádu. Myslel to pozitivně, ale tenhle živel už stihl poškodit dlouholetá partnerství, rozkolísat světové trhy, zrušit federální ministerstvo a mnoho dalšího. To vše okořeněno amatérismem některých nominantů. Reakce jsou různé, překvapení ale není úplně namístě.
Být v roce 2025 překvapen Trumpem je, mírně řečeno, na pováženou. Obzvlášť po zkušenostech z jeho prvního období, snahách o volební převrat, obviněních z všemožných přečinů, vyhrocené kampani a nesčetně projevech, v nichž dost explicitně své plány líčil. Bylo by to snad i úsměvné, kdyby překvapení neprojevovaly osoby v nejvyšších patrech politiky a bezpečnostní komunity.
Buďme ale fér, druhá Trumpova administrativa to vzala skutečně zostra, a to přesně podle principů ultrakonzervativního ideologa Steva Bannona, který ve spřízněných kruzích slaví návrat. Jedním z jím prosazovaných principů je zahlcení médií překotnou aktivitou tak, aby nevěděla, na co dřív reagovat. Od bizarních změn místopisných názvů či masivního propouštění přes chaotická nařízení, porušování bezpečnostních protokolů, až po zvedání cel a rozbíjení mezinárodních partnerství. Nemluvě o zřejmě nezákonném řádění nekontrolovaného Elona Muska. Amerika se mění před očima a my ji při pohledu přes Atlantik najednou nepoznáváme.
Kde se to všechno vzalo?
Částečnou odpověď dá pohled na první Trumpovu administrativu. Trump vzor 2016 byl chybou systému, nepravděpodobný vítěz, který vyhrál i díky specifikům prezidentských voleb. Tehdejší Donald Trump nebyl na vládu připraven, neměl k ruce svoje lidi a ani, alespoň zpočátku, jasnou agendu. Po značnou část prvního období bylo Trumpovo prezidentství jako divoká řeka, která se ale díky pevným břehům držela víceméně v korytě. Bylo poznamenáno častými výměnami klíčových figur, vnitřními neshodami a opozicí brzdící nepředvídatelného prezidenta. Možná i proto někteří zpětně Trumpovo prezidenství hodnotili jako „ne až tak špatné“, a to včetně těch dnes překvapených.
Jestliže ale tehdy nebyla republikánská strana jednotná a mnozí členové Trumpa otevřeně nesnášeli, dnes to již neplatí. Trumpovské MAGA křídlo skládající se z konzervativců, kulturních revizionistů i prostých oportunistů se za svým prezidentem sešikovalo a odpůrce – byť šlo třeba o někdejší republikánskou šlechtu jako Liz Cheney – nemilosrdně odvrhlo. Tito republikáni zjistili, že Trump má schopnost přitáhnout k sobě dost voličů, aby jim to pomohlo uchopit moc a realizovat svoji agendu.
Chyba systému se proměnila v beranidlo
MAGA republikáni a Donald Trump jsou spojené nádoby. Trump stranu ovládá a ta mu dodává jak program, tak zásobárnu loajálních kádrů. Trumpovy chyby si jeho příznivci a MAGA republikáni dobře uvědomují, a dokonce je stavějí na odiv. Proto na ně nefunguje logická argumentace Trumpovou nekompetentností. Žaloby a obvinění, kterým čelil, se v jejich očích stávají důkazem, že establishmentem pronásledovaný „prezident psanec“ je zkorumpovanému systému nepohodlný.
Je tu ale ještě jedna podstatná věc. To, co nás zaskočilo, vlastně v kontextu historie Spojených států tak překvapivé není. Jde o špičky ledovců letitých sporů a traumat skrývajících se pod povrchem, které nám navíc nezřídka překrývá zidealizovaná, popkulturou přikrášlená tvář Ameriky. Dělba moci, kompetence federální vlády či její samotná existence, lidská práva, práva menšin, role církve. To jsou některá témata, o něž se vedou v americké společnosti tvrdé střety.
Systém vlády je v USA z velké míry založen na principech, zvycích a na precedentech, které byly dosud víceméně konsensuálně ctěny. Trump slouží jako nástroj těm, kteří chtějí systém změnit. Není proto překvapením, že se administrativa zabývá především vnitřní politikou a pro partnery se stává nečitelnou. V potaz musíme brát i změny v expertní infrastruktuře jednotlivých stran, jakož i v různých poradních orgánech a think-tancích. Kromě mizející expertizy na evropské záležitosti se z těchto struktur staly primárně nástroje politického boje, což jen přispívá k pocitu, že Ameriku najednou nepoznáváme a ona nerozumí nám. Pohledem střední Evropy je to situace obzvlášť šokující, neboť naše žitá zkušenost s Amerikou byla dosud diametrálně odlišná.
Fundamentální politické změny nejsou v USA nic nového. Období centralizace, a naopak deregulace země zažívala třeba za F. D. Roosevelta, respektive Ronalda Reagana. Stejně tak už zažila období izolacionismu a proměny zahraničních priorit. To ovšem nijak nesnižuje vážnost současných otřesů. Přehodnocení principů mezinárodního obchodu a vztahů s dosavadními spojenci je, bohužel pro nás, „collateral damage" vnitřního zápasu o podobu Spojených států.
