Autor zápisníku ale pociťuje hluboký žal z jiného důvodu. Klade si otázku, jak může být národ Haška, Cimrmana a Čtvrtníčka tak zapšklý? Nezapomínejme, že recese se liší od legrace nebo kanadských vtípků.
Definuje se jako typ výstředního žertování založeného na šokování veřejnosti nesmyslným chováním. „Recese nikdy není a nemůže být konstruktivní a státotvorná – je výrazem nálady, která se zdá být bezvýchodná,“ píše literární historik Radko Pytlík. „Osvobozujíce se od všední zátěže provádějí recesisté depatetizaci obřadnosti.“
Jako příklad lze uvést předlistopadové akce příznivců Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu. O jedné z nich vypovídá záznam Veřejné bezpečnosti: Happeningu se účastnilo asi 100 lidí a ke hře bylo nevhodným způsobem použito asi 70 bochníků chleba, který byl účastníky pomalován a někteří ho nosili na ruce navlečený jako náramek.“
O tom, že recese není výhradně česká záležitost, svědčí islandská anarchisticko-surrealistická Nejlepší strana. Se sloganem Světlé zítřky voličům slibuje, že žádný ze svých slibů nemíní splnit nebo že skrytou korupci nahradí otevřenou. Bez ohledu na to se předseda strany Jón Gnarr stal v roce 2010 starostou Reykjavíku, který vzápětí navrhl přejmenovat na Gnarrenburg. Recese na Hradě vyvolala ovšem i kladnou odezvu a vlnu lidové tvořivosti. Je suis kominík, napsal například na Facebooku dokumentarista Michael Třeštík.
