Mentální skanzen aneb co brzdí ekonomický růst České republiky po dvaceti letech v unii
Při příležitosti dvacátého výročí našeho vstupu do Evropské unie jsou po právu akcentovány nepopiratelné přínosy, které jsou s naším unijním členstvím spojeny. Lze však současně identifikovat i úzká hrdla, u nichž nám ani oněch 20 let přílišného pokroku nepřineslo, i s plným vědomím jednoho z unijních hesel o „jednotě v rozmanitosti“.
Jedním z nejužších hrdel, jimiž se na evropské scéně rozhodně chlubit nemůžeme, je naše chronická pomalost až strnulost rozhodování, jež z nás činí cosi jako mentální skanzen. Ten není dobrým rádcem a pomocníkem v čase, kdy bychom se měli konečně odrazit ode dna a navázat alespoň na předcovidovou éru, když už to nejde ještě rychleji.
Jaké příčiny tohoto mentálního zkostnatění brání v našich podmínkách přesvědčivějšímu ekonomickému výkonu? Přílišná obezřetnost a nedostatek odvahy: nechceme opustit zdánlivě komfortní zónu, která však komfortní být přestává. Jsme zahleděni do sebe a nejsme schopni se poučit a následovat dobré vzory, přestože hojně cestujeme, obchodujeme a jsme vůči zahraničí velmi otevření, ne však dostatečně vnímaví. Zastaralá, překonaná a komplikovaná pravidla hry: namísto vytváření prosperující a konkurenceschopné ekonomiky jsou podnikatelé odsouzeni k utápění významné části svého času a kapacit neproduktivní administrativou. Flagrantní je legislativa a ji doprovázející procesy nejrůznějších povolovacích řízení, počínaje stavebnictvím a konče udělováním víz pro zahraniční pracovníky.
A pak je zde činnost často neakceschopných institucí, které často spíše než podporu k rozvoji představují překážku vysávající z tvůrců přidané hodnoty energii, motivaci, nadšení i invenci. Mnohé z nich zveličují svoji roli, v níž třímají neotřesitelnou moc (například památkáři). A když pak jsou součástí těchto institucí tací, kteří nejenže neprospívají, ale přímo škodí na hraně (či za ní) trestné činnosti (pokračující a stále sofistikovanější korupční signály; opilí, výtržnosti tropící policisté vážně poškozující zdraví těch, kterým mají pomáhat a které mají chránit), nelze se divit, že se toto vše otiskuje v mysli nejširší veřejnosti, která buď pociťuje bezmoc a apatii, anebo se uchyluje k šíleným radikálním řešením. V obou případech ve vrchovatější míře než před oněmi dvaceti a více lety.
Autor je ekonom České spořitelny a člen Národní ekonomické rady vlády
