Němci si sundávají klapky, přes které neviděli ekonomickou realitu. I tak může být jejich hospodářský zázrak kaput
Bez ohledu na výsledky německých a českých voleb je tohle povinná četba jejich vítězů. Kaput: The End of the German Miracle analyzuje, proč se Německo dostalo do zdánlivě bezvýchodné ekonomické situace v podobě závislosti na Rusku, Číně a na zastarávajících průmyslových odvětvích. Jednu z příčin svých ekonomických trablů teď ale Němci začali odbourávat, když uvolnili pravidla pro dluhovou brzdu. Ani to jim nemusí zaručit dobré vyhlídky do budoucnosti.
Německo má kvůli své hospodářské stagnaci znovu nálepku nemocného muže Evropy. Nástřely možných řešení přicházejí ze všech stran. Třeba snížení daní a případné omezení dodržování dluhové brzdy ve prospěch armádních výdajů, jak prosazuje lídr CDU/CSU a vítěz voleb Friedrich Merz. Poražený Olaf Scholz a jeho sociální demokracie (SPD) chtěli pravidla zadlužování rozvolnit hlavně ve prospěch vyšších veřejných investic. AfD naopak v hospodářské rovině zdůrazňuje návrat k využívání ruského plynu a odklon od ambiciózního plánu na ozelenění energetiky.
Zelení, sociálně- a křesťanskodemokratičtí poslanci Spolkového sněmu nakonec tento týden odhlasovali, že se armádních výdajů v objemu nad jedno procento HDP nebudou pravidla dluhové brzdy týkat. Kromě toho se konzervativci a sociální demokraté shodli také na vytvoření zvláštního investičního fondu o objemu 500 miliard eur, který má pomoci s modernizací německé armády, infrastruktury i s ozeleněním tamní energetiky.
Daniel Křetínský o trendu německé ekonomiky
Do debaty o hospodářských problémech Německa a Evropy přispěl také svou rozsáhlou analýzou jeden z nejbohatších Čechů a spolumajitel vydavatele e15 Daniel Křetínský.
V textu původně pro Die Welt mimo jiné upozorňuje na to, že německé i celoevropské politiky nebyly v posledních zhruba 15 letech pragmatické, ale ideologické. „EU a Německo, naprosto v souladu se zmíněným ideologickým přístupem, neměly žádnou konzistentní racionální národní, respektive evropskou průmyslovou strategii a nereagovaly na nejnovější vývoj světové ekonomiky,“ upozorňuje Křetínský.
Výsledek voleb ani shoda na změně rozpočtových pravidel však nejspíš mnoho nezmění na tom, že nespokojenost německých voličů jen tak nezmizí. Hospodářské problémy země mají tak hluboké kořeny, že se je během jednoho volebního období sotva podaří odstranit. Tak to alespoň rámuje Wolfgang Münchau, dlouholetý komentátor Financial Times, který nyní pracuje jako šéf analytického portálu Eurointelligence. Koncem loňského roku vydal knihu Kaput: The End of the German Miracle, rozsáhlou a zároveň velmi čtivou analýzu, proč skončil německý hospodářský zázrak a jak se tato země dostala do současné krize. Příští týden tato publikace vychází v českém překladu.
Na první pohled je přitom vše jasné: V době zvýšeného geopolitického napětí Němci doplatili na závislost na ruských surovinách, obřím čínském trhu coby odbytišti pro jejich export a na automobilech jako hlavním vývozním zboží. Münchau však ukazuje, že problémy sahají mnohem hlouběji. A velkým dílem přispělo i to, že Němci uvěřili pohádkám, které dlouhá léta opakovali sami sobě. Třeba poučce o změně prostřednictvím obchodu, Wandel durch Handel, jíž se dá ve jménu humanismu obhájit čilé obchodování prakticky s jakýmkoliv diktátorem na světě.
VIDEO: Na německých mzdách trvám, řekl premiér Fiala v pořadu FLOW.
Byť český škarohlíd rád opakuje, že Němci nedělají malé chyby, Münchau se vyhýbá apokalyptickým vizím o nevyhnutelném kolapsu. Zároveň ale varuje před falešnou nadějí, že se Německo jednoduše oklepe a vrátí ke starým vzorcům. Historicky se z hospodářských slabostí dokázalo několikrát vzpamatovat. Třeba na přelomu tisíciletí, kdy tehdejší kancléř Gerhard Schröder prosadil reformu pracovního trhu a využil sílící globalizaci ve prospěch německé ekonomiky. Jenže tehdy ještě svět fungoval jinak.
„O ,nemocném muži Evropy‘ tahle kniha není. To označení, které pouze průběžně přechází z jedné země na druhou, nereprezentuje nic jiného než výseč hospodářského cyklu,“ upozorňuje Münchau hned na úvod. Vypráví místo toho příběh, který se táhl několik desetiletí a teď spěje kvůli technologickým a geopolitickým změnám k vynucenému konci.
Zakleté v osmnáctém století
Ještě donedávna se vše zdálo v pořádku. Německá média například pravidelně opěvovala svoji zemi, že se rok co rok stává světovým exportním šampionem. Ódy na masivní přebytky obchodní bilance ale neměly žádné opodstatnění, varuje Münchau. Německo dlouhodobě fungovalo v zajetí moderní verze staré merkantilistické obchodní strategie, kdy stát podporoval co nejvyšší export na úkor dovozu, aby tím posílil své hospodářství i vliv ve světě. „V 21. století se Německo drželo francouzské obchodní strategie z 18. století, v jejímž rámci firmy založené v 19. století stavěly na technologiích století dvacátého,“ glosuje autor knihy Kaput: The End of the German Miracle.
Ekonomický model exportní velmoci však naráží i na zcela nové limity. Nejen kvůli rostoucím bariérám volného obchodu, ale také kvůli snaze Číny převálcovat Německo v jeho vlastní hře. Číňané v rostoucí míře zvládají vyvážet nejen konkurenceschopná auta, ale i strojírenské výrobky. Modernizaci německé ekonomiky by podle Münchaua napomohly vyšší veřejné výdaje například na podporu digitalizace, jenže investiční výdaje škrtí právě ústavním zákonem daná dluhová brzda, jež nedovoluje vyšší rozpočtové deficity než na úrovni 0,35 procenta hrubého domácího produktu. Povolební shoda na vytvoření obřího fondu na infrastrukturní investice a výjimce z dluhových pravidel pro část armádních výdajů ale ukazuje, že se v tomto směru začíná přístup Německa měnit.
Dosud sice umělo být šampionem v dosahování přebytku zahraničního obchodu i státního rozpočtu, ale v geopolitické realitě 21. století se o žádné vítězství nejedná. „I když už nejste jedním z hlavních protagonistů nové éry, pořád vám ještě zbývá jedna solidní strategie: využít nashromážděné přebytky z bohatých let k investicím do digitálních technologií a zvýšení produktivity vaší ekonomiky. V tom jsou hodně dobré skandinávské země,“ podotýká v knize Münchau.
V Německu ale zjevná politická rizika dosavadní hospodářské strategie nejvyšší vládní činitele příliš netrápila. Podle Münchaua je jedním z důvodů i strukturální provázanost tamního světa byznysu a politiky, obecně označovaná jako korporativismus, která vedla k nebezpečnému utužování stádního myšlení. Charakteristickou postavou je v tomto kontextu právě sociálnědemokratický kancléř z přelomu tisíciletí Gerhard Schröder, jehož pracovnu dodnes zdobí podobizny Vladimira Putina.
Německý politik je dnes symbolem geopolitické lehkovážnosti mimo jiné kvůli navazování intenzivních vztahů s Ruskem a prohlubování závislosti na jeho surovinách. Nečinil tak ale svévolně, připomíná knižní analýza. Kvůli hluboce zakořeněnému korporativismu v německých strukturách sotva mohl jednat bez součinnosti ostatních politiků a byznysu.
Schröder ještě coby premiér Dolního Saska zasedal v dozorčí radě zde sídlícího Volkswagenu, což je na německé poměry běžná praxe. Münchau popisuje, jak Schröder coby vrchní představitel této spolkové země běžně zasahoval do denního chodu firem s majetkovou účastí státu. Dolní Sasko mělo a jakožto spoluvlastník dosud má široké pole působnosti v řadě společností, čehož Schröder podle Münchauovy analýzy využíval. Spolková země vlastní podíl třeba v zemské bance NordLB, stejně jako ve společnosti Deutsche Messe, jež organizuje hannoverský průmyslový veletrh, největší akci svého druhu na světě.
Kniha Kaput ale upozorňuje na další s tím související problematickou praxi: manažeři firem se státním podílem zasedají v dozorčích radách navzájem propojených společností, čímž se o to nedobytněji uzavírají do názorové bubliny. Třeba do takové, která obhajuje prohlubování byznysu s Ruskem.
Mnoho politiků během Schröderovy éry nabylo přesvědčení, že proruské postoje jsou zároveň i probyznysové. Nešlo nutně o projev sympatií k Putinovu autokratickému režimu, ale o snahy vyjít vstříc německým firmám závislým na ruských surovinách. To byly principy, na něž po Schröderovi navázala i Angela Merkelová z CDU/CSU, politička, která se v české veřejné debatě stala častým terčem kritiky hlavně za postoj k migrantům z mimoevropských zemí. V hospodářské politice však „jen“ následovala směr, kterým se Německo ubíralo už před jejím nástupem do funkce kancléřky. Ačkoliv se k Putinovi stavěla obezřetněji než Schröder, od nastoupené cesty se nedistancovala, dodává Münchau.
Mýtus vzájemné závislosti
Německo dlouho ignorovalo geopolitická rizika i kvůli přesvědčení, že byznys stojí nad politikou. Vsugerovalo si to mimo jiné za pomoci dvou zaklínadel, která v německém korporativistickém prostředí působila o to mocněji. Jedním z nich byla představa, že politické změny lze dosáhnout vzájemným obchodem: Wandel durch Handel.
V 70. letech se tehdy ještě západní Němci napojili na sovětský potrubní plyn a ospravedlňovali to mimo jiné tím, že vzájemná obchodní provázanost totalitního režimu s demokratickým státem možná přispěje k liberalizaci tehdejšího Sovětského svazu. Koncept přežil pád železné opony a stal se pilířem německé politiky vůči Rusku i Číně. Jenže Berlín s prohlubováním ekonomické závislosti na levných ruských surovinách a odbytu na čínském trhu pro své výroby nepřestal, ani když ztratily na přesvědčivosti slavné devadesátkové teze politologa Francise Fukuyamy o konci dějin, jejichž vrcholnou fází je globální vítězství liberální demokracie.
Utažení poměrů v putinovském Rusku, výhřez islámského fundamentalismu i dlouhodobě stabilní postavení Komunistické strany Číny ale představy konce dějin během tohoto tisíciletí nabouraly. To však neznamená, že by Němci přestali být naivní, popisuje Münchau. Své počínání obhajovali dál a na varování o rizicích hospodářské závislosti na nedemokratických mocnostech měli připravenou poučku, že jde ve skutečnosti o vzájemnou závislost. Podle ní mělo být sice Německo závislé na ruských energetických surovinách, Moskva ale současně závisela na příjmech z jejich prodeje.
„V ekonomice reálně neexistuje nic jako vzájemná závislost. Vždy je jeden partner v relativně lepší pozici než ten druhý, ať už jen zdánlivě, nebo ve skutečnosti,“ upozorňuje autor publikace Kaput: The End of the German Miracle. S levným zemním plynem coby okamžitě dostupným záložním zdrojem energie ostatně počítal i ambiciózní dekarbonizační plán v rámci takzvané Energiewende. Vypěstovaná závislost na ruském potrubním plynu proto komplikuje i další oblast, kde se Němci profilovali jako světoví lídři: přechod na nízkouhlíkovou ekonomiku.
Německému chápání „konkurenceschopnosti“ Münchau v knize věnuje dlouhé pasáže a jako důvod uvádí i to, že v tamních ekonomických debatách jde podle něj o nejskloňovanější pojem. Aby mohlo být Německo světovým exportním šampionem, potřebovalo vyhlášenou prémiovou kvalitu svých výrobků zaštítit konkurenceschopnými náklady na jejich výrobu. To měly zajišťovat jednak levné ruské energie, jednak udržitelně rostoucí mzdy. Důsledkem ale mimo jiné je, že vysoce kvalifikovaným pracovníkům německý trh přestává nabízet dostatečně vysoké výdělky. Lékaři nebo odborníci na výpočetní technologie je proto odcházejí hledat jinam.
V neposlední řadě ale podle autora výhradní nahlížení na německou ekonomiku optikou „konkurenceschopnosti“ zakrývá podle jeho mínění ten nejpalčivější problém: Německu prostě chybí produkt, s nímž by excelovalo i v digitální éře. „Byl to právě technologický vývoj, co Německu způsobilo největší ekonomický otřes,“ je přesvědčen Münchau. Němci sice kdysi vynalezli spalovací motory, elektronový mikroskop nebo Bunsenův kahan, ale už ne počítač, chytrý telefon nebo elektroauto. A na tenhle neduh zbrojení a celkově vyšší veřejné výdaje nejsou okamžitým lékem.
Technologie jako hrozba, ne příležitost
Německo mělo paradoxně nakročeno k tomu, aby bylo jedním z hráčů udávajících směr přelomových technologických trendů, například elektromobility. Ostatně mezi rané investory do Tesly patřil i Daimler, který se ale svého podílu zbavil už v roce 2014. BMW uvedlo dokonce o rok dříve do prodeje svůj malý bateriový vůz i3.
Jak ale dále autor knihy ilustruje, podobné novátorské počiny nakonec přidusila neschopnost až neochota je rozvíjet do všech důsledků. Znamenaly by například nutnost zásadně překopat model fungování německého autolandu, který dosud těžil z preciznosti německých inženýrů. Tahle konkurenční výhoda ale padá v době, kdy jsou tesly a spol. v první řadě počítače na kolech, u nichž je rozhodující kvalita softwaru, a ne už tolik mechanických součástek vozidla.
Pro velké německé automobilky navíc představovala e-auta dlouho jen něco jako bokovku. Vypovídající jsou podle Münchaua slova šéfa německé asociace pro e-mobilitu Kurta Sigla z roku 2017, který prý za jejich pravdivost ručil vlastní zkušeností: „Problémem jsou samotní prodejci. Jen si zajděte do showroomu BMW nebo VW a poptávejte bateriové auto. Dočkáte se odpovědi v duchu: ,Tohle nedělejte, využijte radši naši speciální nabídku slevy na auto se spalovacím motorem.‘“
GALERIE: Podívejte se, jaká auta šla v Německu loni nejvíce na odbyt:
Stejný problém ale nemá jenom autoprůmysl. V podobném duchu se manažeři Siemensu měli během 90. let vysmívat potenciálu výroby mobilních telefonů, jakkoliv i tato německá firma patřila mezi první významnější subjekty na světovém trhu přenosných telefonů. „Když jsem se tehdy ptal vysoce postaveného manažera firmy na další plány v odvětví mobilních telefonů, dočkal jsem se povýšené reakce: ,Myslíte ta maličká zařízení, která lidé nosí s sebou?‘“ Pro Siemens bylo tehdy hlavní dodávat velká telekomunikační řešení, malá přenosná zařízení prý firma nepovažovala za dospělý byznys hodný masivních investic.
Z Münchauova pohledu rozhodně nešlo o nahodilé příklady selhání. I v kapitolách věnovaných technologickému zaostávání upozorňuje na hlubší, systémový problém země, která dodnes běžně používá fax. Z pohledu některých vlivných institucí i široké veřejnosti totiž představují digitální technologie ani ne tak příležitost jako spíš hrozbu. Dokládají to například skvělé prodeje knih německého psychologa Manfreda Spitzera, mimo jiné autora publikace Digitální demence z roku 2014. Podle Spitzera digitální technologie představují pro dětský mozek zhoubu srovnatelnou s drogami.
Podobné názory v Německu v té době zastávalo také profesní sdružení učitelů. Ani Münchau nezpochybňuje, že nevhodné používání počítačů, tabletů nebo chytrých telefonů může mít řadu negativních důsledků. Zároveň ale připomíná, že zatímco Němci se k možnému nasazení digitálních vymožeností ve školství stavěli velmi odmítavě, jiným zemím se výhody technologického pokroku ve výuce podařilo využít.
Ekonomika nerovná se jen průmysl
Důvodů ke změně nemá Německo málo. Pokud Němci nesejdou ze své stále problematičtější cesty, všeobecná rozladěnost z ekonomického úpadku země bude postupně stále dramatičtěji míchat volebními výsledky, varuje Münchau. Co je možná ještě horší, současný hospodářský model podle něj může ještě několik let poměrně obstojně běžet, což snižuje ochotu k velkým změnám. Někdejší dlouholetý komentátor Financial Times neočekává, že by německý autoprůmysl během pěti let úplně zkolaboval. Navíc i digitální svět bude stále potřebovat špičkové strojírenské výrobky typu autobusů nebo jeřábů.
Jenže jejich výroba – stejně jako produkce aut – zajistí skvělou životní úroveň relativně menšímu počtu lidí. A jinak než z volebních výsledků to přitom nemusí být na první pohled tak zjevné. Jakkoli Münchau upozorňuje, že jen málokomu při cestách po Německu ujde například zhoršující se kvalita některých úseků vyhlášených německých dálnic. Když bohatá ekonomika upadá, projevuje se to podle Münchaua třeba „jen“ tím, že si méně lidí může dovolit vyrazit večer do restaurace, vyjet na zahraniční dovolenou nebo v několikaletých intervalech kupovat nové auto.
Münchau je přesvědčen, že tento trend je možné zvrátit. To, že německý model postavený na těžkém průmyslu a exportní dominanci slábne, neznamená, že se země nemůže přeorientovat. Klíčová otázka je, zda se německá politika dokáže vymanit z hluboce zakořeněného přesvědčení, že ekonomika rovná se průmysl. Pokud to nezvládne, Německo bude jen dál reagovat na krize, místo aby jim předcházelo – takové je poselství knihy Kaput: The End of the German Miracle.
Její autor chtěl sice hlavně analyzovat příčiny německých problémů a nepouštět se do navrhování řešení, přesto jich pár připsal. Korporativistické sepětí průmyslu a bank by například mohl pomoci rozbít jednotný evropský kapitálový trh, který by měl potenciál lépe podpořit inovativní firmy. Stejně tak by přispěla diverzifikace německého hospodářství v tom smyslu, aby v něm důstojnou roli hrály i jiné sektory než průmysl. Tedy například služby a finančnictví, které dosud, jak Münchau upozorňuje, měly v Německu často nálepku něčeho ekonomicky druhořadého.
Kniha Kaput: The End of the German Miracle sice osobitým způsobem vypráví příběh Německa a jeho problémů, neměla by však ujít pozornosti českých politiků a národohospodářů. Pokud se našemu největšímu sousedovi a také největšímu obchodnímu partnerovi podaří zmodernizovat ekonomiku a dostat se ze začarovaného kruhu, přinese to naději i českému hospodářství. Naději, že může něco udělat i se svým vlastním zatuhlým ekonomickým modelem, který ten německý v mnohém kopíruje.
