Nižší dluh, nebo investice? Na tohle by nestačila ani chytrá horákyně
Ujasněme si, co skutečně chceme. Nedává příliš smysl volat po rozpočtové odpovědnosti a nižším dluhu, zatímco druhým dechem koukáme přes rameno k sousednímu Polsku a rádi bychom roztočili vládní výdaje a nakopli ekonomiku pěkně z centra. Vlastně stejně jako po princezně koloběžce chceme po vládách, ať tam zrovna je kdokoliv, aby se zároveň zadlužovaly, ale nezadlužovaly. Aby byly víc jako Polsko, ale nebyly víc jako Polsko.
Jinými slovy, zároveň bychom měli rádi nižší schodky, ale co nejvíc investovali. A samozřejmě při co nejnižších daních, ale to není cílem těchto řádků. Je to jako z pohádky o chytré horákyni, která dostala od krále zadání, jež se zdá neřešitelné. Můžeme utrácet jako Polsko, ale zadlužovat se jako Estonsko? I když už ani tam to není, co to před pár lety bývalo. Prostě se zadlužovat méně, než to děláme dnes?
Chceme se ale vážně inspirovat Polskem? Určitě je to legitimní, ale je otázkou, zda bychom si skutečně připustili vyšší dluhy. Za posledních 20 let měli Poláci deficit státního rozpočtu k HDP menší než Česká republika jen v jednom jediném roce. Bylo to během pandemie v roce 2021, kdy udělali 1,8 procenta, zatímco my jsme vystřelili neuvěřitelných 5,1 procenta. Ostatně i to je jeden z důvodů toho, proč dnes sekeru státního rozpočtu tolik řešíme.
Lépe na tom byli severní sousedé jeden jediný rok od doby, kdy byl u nich ještě prezidentem Aleksander Kwaśniewski a u nás se teprve zahřívala prezidentská židle pod Václavem Klausem. V roce 2004 vznikl Facebook a Google šel teprve na burzu. Jen pokud byste stejně jako já zapomněli, jak dávno rok 2004 byl.
Zatímco my se dostali před pandemií na 30 procent dluhu k HDP, Poláci byli o celou polovinu zadluženější. Když my konsolidujeme, Poláci ještě šlapou na plyn. Zatímco my se dostávali v nejhorších letech ke 45 procentům, Poláci tam byli ve svých nejlepších letech a v těch nejhorších se dvakrát dokonce dostali v krizových rozpočtech 2013 a 2020 i nad hranici 55 procent, tedy nad hranici, kterou jsme si v České republice zákonem o rozpočtové odpovědnosti z roku 2017 určili jako nejvyšší únosnou.
Z logického důvodu, protože jakmile bychom se dostali nad 60 procent, nemohli bychom přijmout euro, k jehož přijetí jsme se vstupem do Evropské unie zavázali. O to podivnější jsou hlasy těch, kteří volají po tom, abychom upustili uzdu státních výdajů, masivně se zadlužili, ale zároveň chtějí, abychom přijali společnou evropskou měnu. To úplně nejde. I když s trochou ohnuté ekonomické páteře by se z toho dalo vykroutit. Dobře víme, že země eurozóny ve velkém neplní maastrichtská kritéria, takže bychom euro přijmout mohli a teprve potom bychom odstřelili stavidla přehrady vládních výdajů.
Nejspíš ani toto ale není řešení, jaké by chytrá horákyně navrhla. Na první pohled to tak může vypadat, ale neodpovídá to zadání, ve kterém jsme požadovali, abychom utráceli, ale nezadlužovali se. Takto bychom se jen zadlužovali o něco později. I tak by ale v naší české kultuře patrně zůstalo silné volání po rozpočtové odpovědnosti. Ta tu u nás je silně zakořeněná a nejspíš se to v dohledné době nezmění. A žádná chytrá horákyně Boženy Němcové, chalupnická dcerka bratří Grimmů ani Zdenička na koloběžce Jana Wericha nás z toho dilematu nevytáhnou. Naneštěstí nežijeme v pohádce.
Autor je ekonom z Metropolitní univerzity Praha
