Pro Čechy, kteří se rádi srovnávají s Německem či Slovenskem, je Polsko dlouhodobě spíše přehlížený soused. Přesto si v posledních letech začala řada obyvatel České republiky všímat, že osmatřicetimilionová země za severovýchodními hranicemi stojí za pozornost nejenom kvůli své konzervativní vládě: polská ekonomika dynamicky roste a má ambice, které se z druhé strany Krkonoš mohou zdát až přehnané. Češi by se Polákům asi neradi dívali na záda. Při bližším prozkoumání dat a se zapojením pohledu expertů ovšem máloco nasvědčuje tomu, že se tak stane. Poláci doplácejí zejména na závažnou demografickou krizi, nízké investice do výzkumu a tamní startupová scéna teprve vzniká.
Dálnice. Dálnice. A co železnice?
Už téměř kultovní polské dálnice se staly symbolem polského úspěchu a českého zmaru. Od roku 2009, kdy v Polsku bylo jen 993 kilometrů dálnic, se povedlo celou dálniční síť rozšířit čtyřnásobně, z velké části díky evropským fondům, které se daří severním sousedům Česka čerpat. „Investice do dálnic jsou vnímány jako základ dalších investic s větší přidanou hodnotou, například ze zahraničí. Velkou mobilizací pro větší efektivitu bylo v tomto ohledu uspořádání fotbalového mistrovství Evropy v roce 2012,“ přibližuje ekonom Krzysztof Dębiec z varšavského Centra pro východní studia. Oproti tomu v Česku se výstavba dálnic ve stejném období výrazně zastavila a až v posledních dvou letech se začíná opět rozbíhat.
O velkém boomu dálničních staveb v Polsku svědčí také dostupná data. Do roku 2004 obě země investovaly do nových dálnic podobný obnos peněz, zhruba jednu miliardu eur ročně. Nicméně od té doby Polsko výrazně zvýšilo tempo, které dosáhlo vrcholu právě před fotbalovým šampionátem v roce 2011, kdy Poláci nalili do betonu a asfaltu přes osm miliard eur, v Česku ve stejném roce šlo na dálnice stále stejně peněz, tedy 1,2 miliardy eur. Od té doby se rozdíl smrskává, nicméně Polsko i nadále investuje výrazně více.
„Polsko si je moc dobře vědomo, že vybudováním sítě rychlostních komunikací umožní rychlejší rozvoj regionů, stejně tak propojení východ–západ a sever–jih je pro rozvoj ekonomiky zásadní,“ myslí si Ivana Kaiserová, členka představenstva společnosti Metrostav Polska S.A., která se v zemi na výstavbě dálnic podílí. Od roku 2003 Poláci do sítě rychlostních komunikací investovali zhruba 1,18 bilionu korun, z čehož polovina pochází z fondů EU. Do roku 2030 chce Polsko přidat dalších 1,58 bilionu korun, což by mělo vést k propojení všech polských regionů a krajských měst.
Kaiserová se domnívá, že boom výstavby umožnila zejména přívětivá legislativa. „Jedná se o jednodušší systém přípravy investic, a to jak v oblasti získání stavebního povolení, tak i výkupu a vyvlastnění pozemků. V Polsku je již od roku 2003 platná takzvaná Specustawa drogowa, zákon, který výrazně zjednodušil stavební řízení a umožnil rozhodnout o vyvlastnění pozemků bez samotného stanovení jejich ceny, respektive výše odškodnění,“ říká. Díky tomu trvá od zadání veřejné zákazky k podpisu smlouvy průměrně 91 dní a vydání stavebního povolení 299 dní. Oproti tomu český Národní kontrolní úřad v roce 2020 zjistil, že získání stavebního povolení u šesti kontrolovaných dálnic trvalo průměrně 13 let.
Nicméně když se řekne infrastruktura, neznamená to jen dálnice, ale i třeba železnice, kde je situace výrazně jiná. Navzdory tomu, že má Polsko zhruba třiapůlkrát více obyvatel, investovalo v roce 2021 do železnice o 800 milionů eur méně než Česko, které v daném roce podpořilo rozvoj vlakové dopravy ve výši 1,4 miliardy eur.
Proto obecně Poláci Česku značně závidějí železniční infrastrukturu a občas si ji až nemístně idealizují. „Česko je v Polsku vnímáno jako měřítko (benchmark) pro uspořádání dopravy na železnici,“ přiznává Dębiec. Dokládají to například články z polských médií, které obsáhle referují obecně o české veřejné dopravě, jako by byla bez chyby. „Tohle můžeme Čechům závidět. Můžete žít pohodlně na venkově bez auta,“ zní například jeden z titulků, které opěvují českou veřejnou dopravu. Čechům to může připadat absurdní, když si například vzpomenou na peripetie vlakového spojení mezi Prahou a Brnem, které ještě nedávno trvalo podobně dlouho jako v roce 1967, nebo opakované eskapády s nevyhovujícími českými vlaky jezdícími po německých železnicích.
Pandemický (ne)růst
Česko má stále vyšší hrubý domácí produkt (HDP) na obyvatele, nicméně to se může brzy změnit. Dynamika růstu obou zemí je totiž od začátku pandemie naprosto odlišná. Zatímco český HDP od začátku pandemie stagnuje, Polsko vykazuje růst. Jinými slovy Česko se z pandemických otřesů a následné energetické a inflační krize ještě nevzpamatovalo, kdežto Polsku se povedlo alespoň díky solidnímu ekonomickému růstu zmírňovat dopady rostoucích cen, které i tak jsou v mnohých případech v Polsku výrazně nižší než v Česku.
„Česko je extrémně závislé na zahraničních trzích, kontrakce například automobilového sektoru byla pro domácí spotřebu větší než u sektoru služeb nebo průmyslu, v čemž je Polsko silnější,“ domnívá se Oldřich Krpec z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, který se zabývá hospodářskými dějinami střední Evropy. „Důležitou součástí polského růstu před pandemií, během ní a po ní je relativní otevřenost vůči externí pracovní migraci, například ve srovnání s relativně konzervativním přístupem Česka,“ dodává další možný důvod, který vede k polskému růstu.
Velkou roli v polském příběhu hrají také fondy EU. „Hospodářského úspěchu Polsko dosáhlo díky fondům EU, z nichž je Varšava největším příjemcem,“ napsal nedávno v článku pro server Politico politický ekonom Jan Bogusławski z pařížského Institutu politických věd (Sciences Po). Ten také upozorňuje na to, že přísun dalších peněz z EU je ohrožen kvůli problémům polského soudnictví a obecně vlády Práva a spravedlnosti. Celkově jen za období 2014 až 2020 přiteklo do Polska 2,6 bilionu korun, v aktuálním víceletém finančním rámci může získat až 2,2 bilionu korun.
Do Polska ovšem neputují pouze peníze z EU fondů, Varšava dokáže na své území přilákat i nadnárodní korporace, které ji využívají jako své velitelství pro celou východní Evropu. Příkladem jsou mateřská společnost Facebooku Meta nebo streamovací lídr Netflix. Nejde přitom jen o kancelářské profese, Polsko přitahuje i výrobu.
Jen za poslední měsíce byly oznámeny plány na stavbu například továrny Intelu za 99 miliard korun, japonského výrobce tepelných čerpadel Daikinu za 7,2 miliardy korun, centra Visy o 1500 zaměstnancích, továrny Pepsi za 5,2 miliardy korun nebo výcvikového centra Ryanairu za 3,2 miliardy korun. To vše doplňuje například fakt, že Polsko je celosvětová dvojka ve výrobě baterií do elektroaut po první Číně. Polsko je zkrátka pro investory aktuálně atraktivní, a v posledních letech dokonce o něco atraktivnější než Česko, jak ukazují data OECD.
Obecně podle Milana Kratiny, investora do průmyslových nemovitostí ze společnosti Accolade, je Polsko pro byznys přívětivější, rozdíl v případě výstavby průmyslových staveb je podle něj nesrovnatelný. „Pokud máte v Polsku platný územní plán, můžete stavět. V Česku oproti tomu územní plán vůbec nic neznamená. Stavební povolení v Polsku získáte za šest měsíců, pokud splníte zákonem daná kritéria. V ČR jej nemusíte, ani pokud vše splňujete, získat vůbec,“ říká. „V Polsku je byznys na prvním místě a má velkou podporu. Polsko si uvědomuje, že podnikání s sebou přináší restrukturalizaci ekonomiky a že konkurenční trh práce vede ke zvyšování mezd,“ doplňuje.
Expert Krpec z brněnské Masarykovy univerzity nicméně upozorňuje na fakt, že polská a česká průmyslová politika je značně odlišná. „Česko od roku 1990 spíše jede doktrínu volného trhu – je méně aktivistické ohledně výběru zahraničních investic, tlaku na jejich relevanci pro rozvoj domácích firem a nepovažuje jednotlivá odvětví dlouhodobě za strategická. Polsko nabízí velký domácí trh, Českem zboží protéká a přidaná hodnota se do značné míry realizuje ve vývoji mimo zemi a pak v prodeji a službách opět za hranicemi,“ domnívá se.
Ke 100 milionům pasažérů a ještě dál
Jedním ze zásadních rozdílů obou zemí je odvaha pouštět se do velkých projektů, které mohou znamenat systémovou změnu. Často opakovaným příkladem je prodloužení železnice na Letiště Václava Havla nebo budování linky metra D. „Když jsem se účastnil konference Kam kráčíš, Česko?, zarazilo mě, kolik lidí zmínilo současnou neschopnost Česka dělat velké projekty ve srovnání s érou Československa,“ říká ekonom Dębiec a vyjmenovává polské megalomanské projekty: přístavy, dálnice, průplav Viselskou kosou na severu Polska, silniční tunel mezi ostrovy Wolin a Uznam, obří letiště u Varšavy nebo projekt polského elektromobilu Izera financovaný státními energetickými společnostmi.
Právě zmíněný projekt gigantického letiště asi 40 kilometrů od Varšavy, ke kterému by měla vést vysokorychlostní železnice a které by mělo stát zhruba 210 miliard korun, může dobře demonstrovat rozdílné přístupy obou zemí. Letiště by mělo mít kapacitu odbavit až 100 milionů cestujících ročně. Co na tom, že v současné době všechna polská letiště dohromady odbaví zhruba třetinu.
Podobně ambiciózní plány má Polsko také v případě výstavby jaderných elektráren. Pokud vše půjde podle plánu, jen do roku 2043 by mělo v zemi fungovat šest jaderných reaktorů, plány dala země do pohybu už v roce 2014. Polsko je dosud zemí bez jádra, naopak v Česku existuje silná „jaderná tradice“, nicméně i v tomto ohledu Polsko ví mnohem lépe než Česko, jakým směrem se chce v následujících letech ubírat.
Tyto ambice jsou ve srovnání s Českem jako z jiného světa, když přihlédneme například k procesu výstavby nové, třetí ranveje na pražském letišti, který zabere pravděpodobně více než třicet let. Podobně jako v případě dálnic tak Poláci hledí několik (možná desítek) let dopředu a budují zemi, která by se z Polska mohla stát. To, že se vize nemusejí naplnit, je samostatná kapitola, které se Poláci nebojí. Ve výsledku je tak celý přístup rozdílný zejména v míře akceptace rizika, která je v Česku téměř nulová.
Kámen úrazu: Nejsou děti
Ale v dlouhodobém horizontu může projekt polského tygra ztroskotat, řada důležitých metrik ukazuje, že má Polsko problémy, které ho budou brzdit. Největší komplikací pro Polsko je demografický vývoj, Poláci zemi už od 90. let ve velkém opouštějí a porodnost těch, kteří tam zůstávají, se pohybuje hluboko pod ideální hranicí 2,1 dítěte na jednu ženu.
Navzdory štědrým sociálním programům z posledních let se porodnost zasekla na hodnotě 1,4 a dál se ani nehne. Oproti tomu má Česko s 1,8 dítěte na jednu ženu značnou výhodu a Poláci to označují za „český demografický zázrak“. Polsko zároveň ani nemá příliš dobré vyhlídky, protože Eurostat například předpokládá, že do roku 2100 bude v zemi žít o osm milionů lidí méně, v Česku by naopak dle stejného reportu mělo přibýt oproti loňskému roku zhruba 120 tisíc obyvatel.
Zároveň migrace zřejmě Polsko nespasí, jelikož navzdory silné loňské uprchlické vlně z Ukrajiny i v první polovině roku 2023 se počet lidí žijících Polsku zmenšil o 70 tisíc. Navíc současná vláda, kterou vede strana Právo a spravedlnost, dlouhodobě mluví o migraci jako o hrozbě, která zachvátila západní Evropu. V kombinaci s odlivem Poláků po vstupu do Evropské unie jde o vyhlídky, které půjde jen těžko zvrátit.
Inovační Česko
Dalším bodem, ve kterém má Česko výrazně navrch, jsou investice do výzkumu a vývoje, které by mohla brzy doplnit celková podpora školství. „Česko, byť o tom někdo může pochybovat, má výdaje na vědu vůči HDP nad evropským průměrem a má více univerzit v rankingu než celý zbytek V4. Česko je něčím jako ‚levnou znalostní ekonomikou‘, ale není montovnou. Spíše je výrobcem mezinárodně konkurenceschopného kvalitního zboží za využití top technologií. Problém je vlastnická struktura, ale to je problém pochopitelný, v devadesátkách nebyl kapitál a nebyli kapitalisti, tomu se těžko dalo vyhnout,“ shrnuje Krpec a naráží tak na fakt, že Česko je do velké míry vlastněné zahraničními společnostmi.
Jeho slova potvrzují i statistiky – rozdíl v investicích do výzkumu a vývoje je mezi oběma zeměmi výrazný – v případě Česka jde o dvě procenta HDP, v případě Polska pouze o 1,5 procenta.
Naopak Poláci vydávají dlouhodobě výrazně více peněz na důchody, ačkoli je možné, že díky valorizaci penzí v Česku v kombinaci s pouze pomalu rostoucím HDP Česko brzy polských 10,9 procenta HDP z roku 2019 dožene. V neprospěch Česka také hraje stárnoucí populace.
Nicméně co se týče inovativnosti ekonomiky, Polsko za Českem zaostává, zřejmě nejlepším důkazem je stav startupové scény. „Pokud bychom měřili úspěch a vyspělost startupu podle velikosti investičních kol, tak český ekosystém jednoznačně vede před polským. Máme tu nejen více jednorožců, ale i více firem, které získaly během investičního kola přes 50 milionů eur od mezinárodních investorů,“ hodnotí analytik investičního fondu Kaya Karel Zheng, který se často ve Varšavě pohybuje a který dříve působil například ve startupu Accomango.
Svědčí o tom i celkový objem investovaný do polských startupů. Dlouhodobým lídrem východní Evropy v tomto ohledu je Estonsko, které loni přilákalo investice ve výši 1,3 miliardy dolarů. Ve stejném roce bylo Česko na druhém místě se 678 miliony dolarů, oproti tomu do výrazně většího Polska putovalo „pouze“ 489 milionů dolarů. Zheng také dodává, že polské firmy mohou vyrůst do velkých rozměrů díky velikosti země, aniž by opustily Polsko, naopak ty české se v případě větších ambic musejí od svých začátků alespoň částečně dívat za hranice.
„Český startupový ekosystém je mnohem koncentrovanější než ten polský. Hlavní místa dění jsou Praha a Brno, kdežto v Polsku máme více hubů – Varšava, Krakov, Vratislav, Gdaňsk nebo Poznaň,“ přidává Zheng další postřeh. Právě fakt, že polský byznys má na výběr z vícero regionálních center, značně obě země odlišuje. „Ten všeobecný úspěch v zapojení nejchudších oblastí i díky speciálním dedikovaným programům z fondů EU je vidět i například v tom, že v Polsku je mimo hlavní město vyšší podíl vysokoškolsky vzdělaných lidí než v Česku,“ popisuje Dębiec.
Čas na změnu
Tvrdit tedy, že Polsko Česku uteklo, je nesmysl. Polsko je mnohem větší trh, polští politici i podnikatelé mají mnohem větší ambice a vize, to vše je pravda. Prozatím ale těžiště inovací, a hlavně příznivá demografie hrají ve prospěch Česka. Ano, riziko toho, že Polsko vyroste v lokálního hegemona, existuje. To by ovšem mohlo být pro Česko pozitivní.
Polská konkurence by mohla Česko motivovat v tom, aby se místo přešlapování pohnulo z místa. Tedy aby země opustila politiku udržování statu quo a začala trochu riskovat, hrozba polské dominance by mohla být více povzbuzující nežli věčný cíl dohnat Německo, který se čím dál více ukazuje jako nereálný. Není tedy nyní čas naříkat, Česko hraje s lepšími kartami a svůj osud má ve svých rukou.
