Rozmohl se nám tady takový nešvar. Někteří Češi, a mezi nimi i lidé se znalostí kontextu a velkým vlivem ve veřejném prostoru, začali v souvislosti s ruskou okupací Ukrajiny upozorňovat na to, že v ruské duši, a možná dokonce i krvi, je cosi shnilého. Snad je to prý něco, co se nedá jen tak snadno vyléčit. Rusové nebo rovnou Rusáci se podle těchto názorů zkrátka nezmění. Vždycky budou inklinovat k autoritářství, imperiálním choutkám a násilnému řešení problémů.
Je možné třeba stokrát tvrdit, že v těchto vyjádřeních nejde o generalizaci a šíření konceptu kolektivní viny. Ale přesto tomu tak je. Zrovna my Češi máme asi tisíc důvodů krotit jakékoliv náznaky házení odpovědnosti na celý „barbarský“ národ. Stačí otevřít nějakou ze stránek našich dějin 20. století.
Třeba tu z 12. května 1945. Tehdy Edvard Beneš v Brně pronesl onu mnohovýznamovou větu, že „otázku německou musíme v republice vylikvidovat“. O čtyři dny později na Staroměstském náměstí své vyjádření ještě o něco vyšperkoval tím, že je třeba „vylikvidovat zejména nekompromisně Němce v zemích českých“.
Vina národa
Čeští „vlastenci“ si tento nešikovný obrat vyložili po svém a jali se Němce zabíjet. Na konci května 1945 už bylo asi dvacet tisíc Němců hnáno z Brna pěšky během akce dnes známé jako brněnský pochod smrti. Podlehly mu zhruba dva tisíce z nich, často ženy a děti. Je to ta nejkřiklavější ukázka uplatňování kolektivní viny v českém pojetí.
„Takhle umírají okupanti.“ Ukrajinci se chlubí sestřeleným ruským vrtulníkem
Zatím sice nejsme svědky vyzývání k „vylikvidování ruské otázky“, ale jakmile se vlak kolektivní viny rozjede, zpravidla ho nikdo nezastaví. Tím hůře, když ho roztlačí veřejné autority, třeba i novináři. Poučeni z historie si musíme jednou provždy uvědomit, že neexistuje nic jako „vina národa“ nebo „jiná civilizace, která nás chce zničit“. Existují jen špatní vládci nebo špatné způsoby vlády.
Není pravda, že v Rusku nefuguje žádná akceschopná opozice či občanská společnost. Kdyby tomu tak bylo, Putin by se nemusel špinit s jejím zadupáváním, čehož jsme byli v posledních letech pravidelně svědky. Pokud by skutečně považoval svou opozici za bezzubou a čítající „pouhé jednotky protestujících“, neměl by zapotřebí realizovat takové tažení, jaké předvedl proti svému dnes asi největšímu protivníkovi na domácím hřišti, Alexeji Navalnému.
Opozice Putina obklíčila
Podivná úmrtí dalšího opozičního politika Borise Němcova či nepohodlné novinářky Anny Politkovské jen potvrzují to, že Navalnyj zdaleka nebyl ve své kritice Putinova režimu sám. Jestliže by všichni Rusové stáli za svým vůdcem sešikovaní v jedné řadě, dnes byste se u pražské ambasády Ruské federace neprošli na náměstí Borise Němcova, promenádě Anny Politkovské a do Stromovky neshlédli z vyhlídky Alexeje Navalného. Opozice Putina obklíčila. Alespoň v Praze.
V Rusku jsou v těchto dnech tisícihlavé demonstrace, a je to vlastně zázrak. Rusové jsou dlouhodobě masírováni jediným pohledem na svět. Jiný se z provládních médií (což jsou skoro všechna) nedozvědí. Pluralitě názorů ale pomáhá globalizace a internet. Ten může Putin regulovat, ale zcela zakázat ho neumí. S vlivem „globální vesnice“ na nejmladší generaci se nedávno při masových protestech musel poprat i Putinův běloruský gubernátor Alexandr Lukašenko.
Debaty o tom, zda „nemocná ruská krev“ vůbec někdy dovolí nastolit v tak obrovské zemi demokracii, jsou tedy scestné. Ano, dovolí. Asi tak podobně jako postižená německá krev umožnila položit základy demokratického státu po druhé světové válce, přestože s demokracií do té doby neměli Němci mnoho společného. Relevantní otázka zní, zda bude k něčemu podobnému v Rusku třeba fatální pád celé země. Pravděpodobně.
