Částí veřejného prostoru hýbe už nějakou dobu lítý boj malé, ovšem hlasité skupinky akcionářů společnosti ČEZ za jejich domněle pošlapávaná práva ve vztahu k této veřejně obchodované společnosti, a to ze strany státu, který ji většinově vlastní. Řada tvrzení je ale nepřesná, mylná, či dokonce evidentně účelově ohnutá. Kromě jiných hříchů je terčem útoků od počátku windfall tax, daň z neočekávaných zisků, která byla pro některé sektory zavedena v době energokrize. Jejím nejvýznamnějším plátcem je společnost ČEZ, dominantní výrobce elektřiny v Česku. Od skupiny minoritářů zaznívají především následující falešné argumenty.
„Výnosy mimořádné daně měly pokrýt mimořádné výdaje související s energetickou krizí. Vláda už žádné mimořádné výdaje od letošního ledna nemá, tak ať nevybírá mimořádné příjmy“. S první větou souhlas, druhá pravdivá ani v nejmenším není. Pokud bychom vzali všechny objektivně vykázané a naměřené jednorázové mimořádné náklady státu na energetické intervence, dojdeme téměř k číslu 145 miliard korun. Proti nim je výnos z windfall daně a odvodu z nadměrných příjmů z prodeje elektřiny necelých 60 miliard korun. Díra činí 87 miliard. I ten nejmírnější a k minoritářům nejvstřícnější propočet pak ukazuje stále díru pro stát ve výši přes 30 miliard korun.
„Zapomíná“ se i na to, že český stát platil náklady už v roce 2022, zatímco daň začal vybírat až v roce 2023 a neaplikoval ji retroaktivně právě na nejšílenější krizový rok 2022. Fázový posun o rok mezi náklady státu a výběrem daně hraje jasně ve prospěch toho, že minimálně pro rok 2024 nemůže být o správnosti pokračování této daně z titulu vyrovnání bilance nákladů a výnosů pochyb.
Dále se donekonečna opakuje, že „Česká republika byla úplným unikátem v tom, jak zkombinovala zmíněnou společnou evropskou windfall daň s národní windfall daní“. Stačí se podívat do sumáře Evropské komise z konce roku 2023, aby bylo jasné, že unikátem byl touto optikou v EU každý. Portugalci zahrnuli do zdanění třeba supermarkety. Evropský odvod měl část pro výrobu elektřiny a část pro jiné zdroje energie, jako je zpracování ropy, zemního plynu, či pro společnosti uhelné.
Sazby pro tu druhou část se pohybovaly v zemích EU od základních 33 procent přes 40 procent v Rakousku až po 75 procent v Rumunsku či 80 procent ve Slovinsku. Česká sazba byla stanovena na 60 procent. Maďaři stanovili proměnlivé sazby pro jednotlivé roky s maximem až na 95 procent. Španělé uplatňovali daň obratovou. Některé země zdaňovaly retroaktivně již za rok 2022 (Španělsko, Francie, Nizozemsko a další), jiní zase jen a pouze v roce 2023 (Dánsko).
V Česku jsme nedodaňovali zpětně
Nekonečný výčet kombinací odvětví, sazeb a zdaňovacích období je zbytečný. Důležité je, že narychlo přijímané evropské nařízení – shodou okolností během českého předsednictví EU – stanovilo fakticky minimální práh toho, co má každý udělat, nebo informovat Evropskou komisi o národním rovnocenném opatření. Ale jen pokud to povede k cíli, tedy k podpoře reálné ekonomiky v době krize a ke zmírnění vysokých cen energií. Přesně o to se pokusilo Česko, stejně jako Itálie či Švédsko, jen každá z těchto zemí stanovila jinou sazbu a jiný okruh sektorů.
I onen odvod z cen energií byl nakonec v jednotlivých zemích zaváděn s jinou úrovní stropu, tedy maximální ceny elektrické energie z jednotlivých zdrojů. A ČEZ na tomto odvodu zaplatil 59 procent celého výnosu za Česko, nikoli prakticky vše, jak píšou minoritáři. Jiné je to u onoho českého windfallu, ale opět: napadaný souběh zdanění evropskou i českou mimořádnou daní u elektrické energie u nás doma je mimo jiné důsledkem toho, že na rozdíl od většiny zemí EU jsme v Česku nedodaňovali retroaktivně. Je zajímavé pouze sledovat, v čem se skutečně celá EU shodovala. Všichni očekávali výnos z této daně vyšší, než jaký zatím reálně nastal.
Pro zmíněnou malou skupinu minoritářů bude trochu oříškem ukázat, jak dramaticky je majitel aktiva poškozen, když i přes vyšší zdanění skrze windfall tax zažil období s jedním z nejrychlejších kapitálových zhodnocení své akcie, k jakému dochází tak jednou za dvacet let, a zároveň ve dvou letech jeden obří a jeden trhem očekávaný silně nadprůměrný výnos z dividendy. Stejně podivně bude působit poukazování na to, že galaktickým spiknutím všech proti nim je volba období pro výpočet průměru normálního zisku – tedy léta 2018–2021. Ta je ale jen převzata ze zmíněného evropského nařízení, na něž se sami odvolávají jako na svou záchranu.
Vůdce sekty, která nepřemýšlí
A tak je to v jejich argumentaci skoro se vším. Proto mě napadá, zda ono to všechno nakonec nebude mnohem jednodušší. Michal Šnobr prostě začal fungovat jako vůdce sekty, která přestala přemýšlet. Především pak o proroctvích svého vlastního zakladatele. A hlavně ta se zpětně ukazují jako fatálně mylná. Byl to on, kdo tvrdil, že cena silové energie už nikdy nespadne pod 100 eur za MWh, přičemž nyní se obchoduje již dlouho pod touto úrovní. A také právě on tvrdil, že do konce loňska bude ČEZ dávno mimo burzu a že jediná správná cena akcie ČEZ je…?
Ve všem se mýlil, zejména ve vývoji cen. A i v odhadu toho, co vývoj cen dělá s celou veřejnou a politickou atmosférou ohledně energetiky, což by ale jako investor měl být schopen brát v úvahu v odvětví, které je tak dramaticky regulatorně ovlivňováno. Ovšem aspoň v jednom je průzračný a upřímný. V popisu dokonalého světa pro něho samého. Je to svět, v němž jsou ceny energie dramaticky vysoké, Je mu jedno, kdo to bude celé platit, klidně erár, hlavně když žádné náklady nenese on.
Autor je šéf Národní rozpočtové rady.
