Panická hrůza ze změn prodlužuje Česku recesi. A časem nás může stát ještě víc

Česká ekonomika se jako jediná v EU dosud nevynořila na předcovidovou úroveň.

Česká ekonomika se jako jediná v EU dosud nevynořila na předcovidovou úroveň. Zdroj: Grafika e15

Již před více než deseti lety se v naší ekonomické realitě projevily důsledky velmi opatrného chování klíčových ekonomických subjektů, vedoucí k útlumu domácí poptávky, a tak i prodloužení ekonomické recese o nějaké čtvrtletí. Podobné projevy s větší hloubkou lze pozorovat i nyní, kdy se naše ekonomika, jako jediná v EU, dosud nevynořila na předcovidovou úroveň.

Důvody lze zřejmě nalézt v nastavení mysli a modelech chování naší populace, ať už v roli spotřebitelů, či podnikatelů a investorů. Jejich společným jmenovatelem je až panická hrůza ze změn a přenastavení roky fungujících systémů. Přitom nejde o žádné objevování Ameriky, nýbrž přijetí jinde osvědčených a fungujících postupů.

Nemusíme zde mít nutně na mysli například atmosféru diskuze ohledně možnosti zavést i v Česku euro, kdy jsou jako rizikové stále dokola zmiňovány obavy, jež byly v zemích, kde euro již léta funguje, dávno rozptýleny (ztráta národní suverenity včetně té ekonomické či neodůvodněné zdražování vedoucí ke zchudnutí populace). Můžeme zde uvést též naše lpění na až předpotopním způsobu nakládání s veřejnými financemi a téměř alergickou averzi vůči jejich využívání modernějším a méně plýtvajícím způsobem.

Za další příklad může sloužit též způsob a obsah diskuze o zelené a digitální transformaci, který mnohdy vede ke stvoření obrazu zkázy a zničení našeho tradičního průmyslu i zemědělství. Nevidí přitom dalekosáhlé rozvojové možnosti, navíc přizpůsobené našim tuzemským předpokladům a opírající se o naše konkurenční výhody právě pro náš průmysl, zemědělství i pro další odvětví.

Nedůvěra se projevuje vůči řadě vnějších vývojových trendů, jejichž osvojení se urputně bráníme, a pokud již k němu dojde, přistupujeme k němu spíše jako k nutnému zlu či povinnosti. Tento odmítavý postoj se může dále prohlubovat v tom, že ztratíme i přirozené blízké spojence, neboť si s nimi nebudeme mít co říci, respektive oni nebudou našemu uzemněnému postoji rozumět.

Přitom očima čísel a statistik nevyhlíží naše situace ani po čtyřech letech faktické stagnace stále až tak zoufale. Nicméně překážkou toho, abychom se z této nelichotivé situace hnuli tím správným směrem a tempem, jsme bohužel především my sami.

Autor je ekonom České spořitelny