Pavel Sobíšek: Ekonomickým reformám chybí tah na branku

Poslanecká sněmovna

Poslanecká sněmovna Zdroj: Blesk:Renata Matějková

Řada kritických výroků na adresu vlády, leckdy účelových, zazněla během kampaně před letošními prezidentskými volbami. Naopak nezaznělo, že vláda zatím splnila velmi málo ze svého programového prohlášení, pokud jde o ekonomické reformy. Ambice má přitom podle tohoto dokumentu značné.

Už v letošním roce bychom se měli dočkat „skutečné důchodové reformy s cílem nastavení stabilního systému férových důchodů“. Vláda se zavázala k „co nejrychlejšímu splnění maastrichtských kritérií a dalších rozpočtových pravidel EU“, což z hlediska jejích kompetencí znamená především výrazně srazit schodky veřejných financí. Pro dlouhodobé zachování rozpočtové stability slibuje vláda zpřísnit výdajová pravidla a usilovat o „zahrnutí zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti, případně jeho části, do ústavního pořádku ČR“.

Uvedené sliby lahodí uchu těch občanů, kterým jde o udržitelný rozvoj země, v níž by měly žít naše děti za podmínek ne horších, než vytváříme sami pro sebe. Ponechme stranou, že se některé dílčí body z programového prohlášení mohou ukázat při detailních propočtech nekonzistentními s kýženým cílem. Tak to často bývá, že se nepodaří dostát všem slibům. Hodnotit by se měl spíš celkový výsledek, jímž musí být konsolidace veřejných financí. K němu jsme se ovšem, pohledem zvenčí Strakovy akademie, za více než rok od vzniku Fialovy vlády nepřiblížili.

Jistě, nemůžeme ignorovat kontext. Vláda převzala veřejné finance v neutěšeném stavu se strukturálním ročním schodkem kolem 250 miliard, s jehož odstraněním nepomůže ekonomický růst. Je třeba vzít v potaz válku za našimi humny, která zvyšuje vládní výdaje humanitárního i vojenského charakteru. Stojí za to připomenout energetickou krizi, která nejenže je pro stát drahá, ale také měnila priority v činnosti vlády. Neměli bychom zapomenout ani na české předsednictví Radě EU, které na půl roku odsunulo řadu domácích témat na vedlejší kolej.

Z(a)tracená čísla: Tortura české výplatnice

Video placeholder
• Videohub

Nic z výše uvedeného ovšem nemůže sloužit jako omluva za chybějící tah na branku. Zatím vláda prosadila jen takové reformy, které nás od fiskální rovnováhy vzdálily, místo aby ji přiblížily. Zvýšení limitu pro plátce DPH na dva miliony připraví státní kasu podle odhadu ministerstva financí o 10 miliard ročně. Příplatek k důchodům označovaný jako výchovné, který měl být rozinkou na dortu celkové reformy penzí, ale byl přijat separátně, přihodí do ročních výdajů státu 20 miliard. Připočteme-li k těmto „drobným“ prohřeškům výdaje nabalující se na někdejší změnu ve valorizaci důchodů prosazenou Babišovou vládou, jsme z hlediska strukturální nerovnováhy ve financích státu skoro u hranice 300 miliard.

Nikdy není na škodu zdůrazňovat, že dluhy něco stojí a že éra jejich levného financování je definitivně za námi. Nejde ale jen o to. Je užitečné vidět, kolik úsilí musejí věnovat vysocí představitelé malých zemí západního Balkánu či Zakarpatí na investorských konferencích, aby tyto země dokázaly svůj dluh vůbec profinancovat. Novým postřehem bylo také ubezpečování investorů Maďarskem, že má tato země svou finanční potřebu pod kontrolou.

V Česku podobné otázky zatím nemusíme řešit, nevíme ale, jak daleko jsme od bodu, kdy začnou být relevantní. Možná jsou apely na urychlený start reforem nošením dříví do lesa. Možná že jakmile skončí prezidentské volby, vytáhne vláda ze šuplíku kompletní návrhy a rozjede legislativní smršť, aby bylo vše připravené v předstihu před prvním lednem 2024, jak slibuje v programovém prohlášení. Okno příležitostí je ale s ohledem na volební cyklus už velmi úzké.

Autor je hlavní ekonom UniCredit Bank