Pavel Woznica: Zatracované uhlí nám může pomoci k soběstačnosti

Fosilní elektrárna

Fosilní elektrárna Zdroj: ČTK/AP/J. David Ake

Fosilní elektrárna
2
Fotogalerie

Geopolitický šok z ruské agrese vůči Ukrajině vystřídalo částečné vystřízlivění ze smělých plánů zelené transformace starého kontinentu. I ti největší ideologičtí zastánci Green Dealu nyní připouštějí dříve nemyslitelnou variantu. Uhlí. Paradox? Na první dobrou ano. 

Při pohledu na faktury za energie a nedostatek surovin pro výrobu obnovitelných zdrojů energie ale smysl dává. Obzvláště v průmyslově silných regionech, které jsou úzce spjaty s dlouhodobě prověřenými technologiemi a konvenčním způsobem výroby energie. V dnešní turbulentní době mějme záchranný pilíř v řešeních, která máme odzkoušená a fungují. Ukazuje se totiž, že cesta k energetické bezpečnosti je v netradiční době dlážděna tradičními surovinami.

Pokud měl být zemní plyn přechodným energetickým zdrojem při transformaci a dekarbonizaci evropského hospodářství, tak v souvislosti s válkou na Ukrajině nám tento zdroj vypadl. Přesněji řečeno se výrazně omezila jeho dostupnost, zhoršila stabilita dodávek a jeho cena atakuje rekordní hodnoty. Navíc plynovody k novým zdrojům nevybudujeme za pár měsíců a na dovoz LNG ve významně větších objemech není připravena infrastruktura v přístavech, a to nejen na evropské straně. Jestli má být naším cílem ústup od uhlí a současně s tím máme problém s dostupností plynu jako přechodného média, měli bychom prodloužit, respektive tolerovat využívání stávajících konvenčních zdrojů a zároveň masivně a cíleně investovat do energetické transformace.

Dron E15 nad lomem Vršany

Video placeholde
• E15

V roce 2020 tvořilo 42,6 procenta našich zdrojů energie hnědé a černé uhlí. Desetinu pak pokrýval plyn. Jasný poměr. Avšak s modernizací průmyslu a vnějším tlakem na urychlení zelené vlny se měl energetický mix České republiky v příštích letech výrazně přeorientovat. A jak jsem již zmínil, zemní plyn měl být přechodnou jistotou na cestě k nízkoemisním zdrojům. Jenže ruský plyn, na kterém jsme společně se Slovenskem závislí prakticky ze sta procent, přestal být jistotou, kterou Evropa potřebovala pro dekarbonizaci průmyslu. Otázkou je, co teď. Cíle by se měnit neměly. Energetická bezpečnost je hlavním z nich.

Současná Fialova vláda spoléhá především na obnovitelné zdroje a budování nových bloků jaderných elektráren. Ostatně tak to stojí i v jejím programovém prohlášení. Zatímco první trend je na silném vzestupu, na soláry se stojí prakticky fronty a další možnosti rozvoje obnovitelné energetiky pozorně sledují firmy i stát, druhý zdroj je v nedohlednu. Čas i peníze hrají proti.

Domácnosti však nemohou čekat. Zruinovalo by je to. Obrovský nárůst nákladů napříč všemi oblastmi každodenního života může být předzvěstí zdrcujícího období. U energií to platí dvojnásob. Právě v tradici průmyslu a v dlouhodobě nastavených a prověřených obchodně-dodavatelských řetězcích lze najít stabilní energetická řešení. Ano, opět jsme zpátky u uhlí. V posledních letech zatracovaná surovina může dnes pomoci nejen k vyššímu stupni energetické bezpečnosti, ale částečně i v boji s aktuální energetickou chudobou.

I když těžba uhlí postupně klesá, konvenční zdroje se mohou stát dočasným východiskem nejen pro Česko, ale i pro značnou část Evropy. A to i přes plány „uhelného exitu“ v oblasti energetiky. Ten český je zatím naplánován k roku 2033. Přestože rozvoj regionů a modernizace průmyslu jsou cílem i nadále, je nutné nyní pracovat se všemi zdroji, které má Evropa k dispozici. Bez ohledu na jejich „zelenost“.

Autor je výkonný ředitel OKK Koksovny (MTX Group)