Penzijní reforma nebo, lépe řečeno, parametrické změny penzijního systému v podobě, jak je dokončil a představil ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka, jsou nepochybně kompromisem politicky možného. Ale také asi definitivní tečkou za pokusy zásadně proměnit systém péče o seniory. Vstupujeme totiž do několika desetiletí, během nichž už toho moc měnit k lepšímu nepůjde.
Dokonalá past
Nové nastavení systému s automatickým posouváním věku pro odchod do penze, které je asi nejdiskutovanějším bodem, je nezbytné. Věk dožití se posunuje a vzhledem ke stárnutí populace nebude stále se zmenšující produktivní část společnosti schopna své stále přibývající seniory uživit. Argumenty, že věk dožití ve zdraví (a tudíž při zachování nějakého pracovního výkonu) chystanému prodlužování pracovní aktivity brání, jsou liché. Především: kde nic není, ani smrt nebere a nedostatek financí pro mezigenerační přesun do penzí a zdravotní péče by tak jako tak věk dožití zase snižoval. A za druhé, mnohé statistiky, kromě jiného velmi reprezentativní z OECD, konstatují, že rozdíl v prodlužování normálního dožití a dožití ve zdraví se až tolik neliší.
Pozor na výjimky
Samozřejmě to platí v průměru a různé země jsou na tom různě. A především jsou na tom různě jednotlivé profese. Je proto nesporně fér, když ministerstvo práce vymezilo okruhy profesí, které budou při odchodu do penze zvýhodněny. Budou moci žádat o předčasný důchod, aniž jim bude krácen podle nových pravidel. Ta jsou, přiznejme, velmi přísná, jenže počty lidí odcházejících do předčasné penze v posledních dvou až třech letech k přísnosti zavdávají důvod. Je to pro sociální systém velká zátěž, protože nejen vzniká nový nárok na dávky, ale současně se ztrácí přispěvatel do systému.
Tento postup má ale své mouchy.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
