Jev, na který jsme po několik dekád v civilizovaném světě prakticky zapomněli – prudký nárůst cenové hladiny – jasně odhaluje, jak reálně i mentálně nepřipraveni na něj jsme. Divíme se, kde se vzal, přisuzujeme mu různé příčiny, často jej zveličujeme.
Není divu. Podobný růst cen jsme u nás zažili naposledy před 30 lety a mysleli si, že to bylo jednou provždy. Západ ještě o 10 let dříve, v době, kdy u nás bujel komunisticky řízený systém, který cenové vzlínání z podstaty neumožnil, a přesto byla cenová i reálná nedostupnost zboží ještě výrazně horší než v nynějším inflačně rozbouřeném čase.
Je-li inflace výrazně vyšší než měnové cíle respektovaných centrálních bank, vyvolává příjmový i majetkový redistribuční efekt spojený s rizikem narušení sociální rovnováhy. Cenu mají nejen položky spotřebitelského koše, ale i sociální smír. Působení redistribučního efektu má svoje oběti. Těm je žádoucí v podmínkách sociálně empatického státu pomoci. Má-li tato pomoc odvrátit sociální napětí potenciálně vedoucí k mnohem větším nákladům a stát nemá k dispozici dostatek disponibilních zdrojů, je legitimní pro tento účel vytvořit speciální daň použitelnou po časově přechodnou dobu eskalace inflačního rizika, jež minimálně narušuje standardní daňové principy.
Doba je nejednoduchá. K jejímu překonání je třeba říci si celou pravdu. A ne se chlácholit růžově nostalgickými, přitom lživými brýlemi minulosti typu „za komunismu bylo líp“. Nebylo: nabídka a kvalita zboží byly ubohé a ani regulované ceny neučinily prodávané zboží a služby levnými. Ani teď cenové stropy inflační problém nevyřeší, pouze alibisticky přesunou řešení na příští generace. Řešením je odolnost a mohutné investice do odvětví, především energetického, které otupí inflační ostří na nabídkové straně spojené s trpělivostí a důvěrou v ně.
Autor je ekonom České spořitelny
