Polosvět, proti kterému se těžce bojuje. Ruská stínová flotila vydělává Kremlu ročně přes dva biliony korun

Stínová flotila, nesourodé uskupení stovek lodí různých velikostí pohybujících se v polosvětě globálního námořního obchodu, se v posledních měsících ocitla pod rostoucím tlakem. Ten ale naráží na adaptivní techniky provozovatelů stínových plavidel a jejich zákazníků i neochotu nést dopady razantních protiopatření. Stínová flotila se tedy bude plavit dál, i když omezení její působnosti může některé státy v čele s Ruskem zabolet. 

Fenomén stínové flotily vstoupil do popředí zájmu především po zahájení plnohodnotné ruské invaze na Ukrajinu. Tehdy se stala jedním z hlavních nástrojů ruského režimu pro obcházení sankcí a udržování vývozu ropy jako klíčového zdroje příjmů jeho rozpočtu. Díky ruskému zájmu se počet plavidel šedé flotily za poslední léta skutečně výrazně navýšil (až 80 procent ruské ropy je nyní transportováno po moři na jejích plavidlech). Skutečnými průkopníky využívání služeb šedé flotily však byly už dříve ostrakizované země jako Severní Korea, Írán a Venezuela.

Vydělají na tom všichni

Termín „flotila“ je přitom zavádějící. Ve skutečnosti jde o nesourodou sestavu lodí různých velikostí bez jednotného velení, jež za účelem obohacení svých mnoha provozovatelů nedodržují dohodnuté standardy námořního obchodu a využívají relativně slabou schopnost mezinárodního námořního práva (především konvence UNCLOS) narušovat svobodnou námořní plavbu. Ta je zajištěna na základě principu pokojného proplutí dokonce i v teritoriálních vodách pobřežních států. Navíc uplatňují celou paletu technik zakrývajících trajektorie zboží, které převážejí – zejména ropu, ale také Ukrajině kradenou pšenici, zbraně a jiný kontraband. Vše funguje na principu zisku: pro ostrakizované země vyhýbající se mezinárodním sankcím, pro provozovatele (státní i soukromé, často skryté v řetězcích firem vedoucích do malých a těžko přístupných jurisdikcí) i pro oportunistické koncové odběratele – v případě diskontované ruské ropy především v Číně a Indii.

Podle nedávné analýzy The Wall Street Journal tvoří „flotilu“ v současnosti až 1300 plavidel, jež se nejčastěji pohybují na trasách spojujících ruské a íránské přístavy s asijskými odběrateli. Loni tvořila její plavidla pětinu světových ropných tankerů zajišťující až sedm procent globálního obchodu s nezpracovanou ropou. Jen Rusku tak loni umožnil tento paralelní systém obchodu s ropou zisky ve výši až 100 miliard dolarů (2,1 bilionu korun). Ty jsou nicméně citlivé jak na sankce a jejich účinnost, tak na další významné faktory, jako je globální nabídka: zatímco nyní se jejich kombinací ruská ropa obchoduje se slevou kolem 30 dolarů proti ropě typu Brent – a pro ruský rozpočet to je závažný problém –, na podzim 2024 šlo o cenový rozdíl pouhých šest dolarů.

K současnému snižování cen nepochybně přispívá i tlak na potírání stínové flotily ze strany EU, Spojených států a Velké Británie. USA od prosince zadržely deset plavidel a Indie zastavila tři lodě – zřejmě, a možná do jisté míry performativně, pod americkým tlakem, ačkoli objem nakupované ruské ropy klesal už v předchozích měsících. Francouzské námořní jednotky se zase nalodily na tanker Grinch ve Středozemním moři. Nová asertivita zvyšuje ceny a riziko pro operátory plavidel a zvyšuje slevu, za niž lze transportovanou ropu prodat. Prodává se zároveň složitěji. Podle už zmíněné analýzy The Wall Street Journal se v současnosti na moři nachází až 300 milionů barelů ropy, které stále hledají svého kupce.

Hra kočky s myší

Existují četné způsoby, jak proti stínové flotile postupovat. Zahrnují zařazování konkrétních plavidel na sankční seznamy, nalodění se na podezřelé lodě, cílení na jejich komplexní logistickou podporu či úvahy o „bezstínových zónách“ například v Baltském moři, založených na vynucovaném reportingu plnění standardů. Patří k nim rovněž uvalování sankcí na skutečné prodejce (jako na ruskou společnost Rosněfť) a trestních cel na kupce (jako v případě Trumpova tarifu proti Indii).

Efektivní je i stíhání posádek za nelegální jednání či tlak na státy provozující velké registry plavidel (třeba Panama). Krajním řešením, k němuž přistupuje Ukrajina, jsou pak vojenské útoky.

Právě počet nalodění v poslední době roste, byť kvůli složitému právnímu režimu a hrozbě odvetných opatření zejména ze strany Ruska nebo kapacitní náročnosti nakládání se zabavenými plavidly se k němu například pobřežní země Baltského moře zatím příliš nemají. A to navzdory tomu, že by k razantnějším opatřením mohly využít argument ekologických rizik.

Tankery ruské stínové flotily proplouvající Baltem a dále obtáčející celou Evropu přes Středozemí do Suezského průplavu jsou zhusta kusy plovoucího, nepojištěného šrotu, které si převáženou ropu – nezřídka za účelem skrytí jejího původu – přečerpávají na volném moři. Kromě obcházení sankcí tak plavidla stínové flotily, v průměru dvakrát starší než lodě podobného druhu a až v 60 procentech nepojištěné, nesou vysoké riziko ekologické katastrofy, jejíž náklady by nesly pobřežní státy a jejich veřejné rozpočty. Z hlediska evropské bezpečnosti je navíc významné, že občas slouží také jako nástroje ruských hybridních kampaní a sabotáží – ať už jako plovoucí základny pro drony narušující evropskou leteckou dopravu, nebo poškozující podmořské kabely.

I proto se připravený dvacátý balíček sankcí EU zaměřuje především na logistickou podporu plavidel stínové flotily. Ve spolupráci s G7 by měl nahradit dříve uvalené stropy na ceny nezpracované ropy i zpracovaných ropných produktů, při jejichž překročení nebylo možné plavidlům, která je převážela, poskytovat služby včetně pojištění. Také zde však přicházejí ke slovu partikulární zájmy: až třetina ruské ropy je po světě stále transportována legálně (za ceny pod aktuálním stropem) rejdaři sídlícími v Řecku, na Kypru nebo Maltě.

Tlak na stínovou flotilu kromě obav z odvetných opatření nadále zmírňují rovněž sebeomezení diktovaná potřebou balancovat protichůdné zájmy. Rusko a Írán pořád dodávají na světové trhy kolem 11 procent ropy a její odsátí z trhu by zvýšilo ceny i inflační tlaky. Navíc hon na stínová plavidla, pokud se k němu už státy odhodlají, připomíná hru kočky s myší, a to i při využití satelitů a dalších moderních sledovacích technologií. Světové oceány jsou rozlehlé a objem námořního obchodu velký.

Nejen prodejci ropy a jiného přepravovaného zboží, ale také provozovatelé plavidel šedé flotily se skrývají v těžko proniknutelných sítích firem. Pod tlakem na země provozující registry, jako je Gambie, Sierra Leone či Komorské ostrovy, a v důsledku jejich součinnosti roste počet případů rychlého střídání vlajek (takzvaných flags of convenience), pod nimiž lodě stínové flotily plují. Plavidla rovněž často mění jména a vyvěšují falešné vlajky. Méně než tři čtvrtiny lodí podle dostupných analytických dat vysílají svou polohu (stínová plavidla ji mnohdy vypínají před vplouváním do cílových přístavů) a roste počet případů, kdy s pomocí jiných plavidel vysílají falešnou polohu, zatímco se nacházejí úplně jinde. 

Tlak je přesto reálný a jedním ze způsobů, jak mu plavidla stínové flotily čelí, je i častější výskyt přihlašování se ke státu, který plavidla ve skutečnosti provozuje. Cílem je odstrašit razantnější opatření hrozbou odvety. Od prosince loňského roku tak bylo do ruského registru zapsáno zhruba 30 „nových“ plavidel. Jedním z nich byl také tanker Marinera (dříve Bella 1, jehož posádka používala opakovaně i techniku falzifikace vysílané polohy). Jeho posádka během stíhání pro porušení embarga uvaleného na vývoz venezuelské ropy narychlo stáhla guyanskou vlajku a na bok namalovala vlajku ruskou. Od nalodění americké pobřežní stráže na začátku ledna jí to nicméně nepomohlo. Přihlašování a s ním spojené vystoupení lodi ze stínu ale samozřejmě nese pro daný stát rizika, včetně reputačních.

Úplně eliminovat stínovou flotilu je však nereálný cíl. Společná řešení pro účinné dodržování mezinárodních pravidel – v tomto případě na moři – nejsou na pořadu dne. To zřejmě povede k určitému omezení její činnosti; polosvět námořního obchodu se ale náhle neprosvítí. Pro země jako Rusko, aspoň dokud budou podléhat sankcím, to ovšem i tak může být významná rána. A pro EU se stala spolupráce s partnery cílící na omezení prodeje ruské ropy v šedé zóně jedním z hlavních nástrojů, jak odmocňovat ruskou válečnou mašinerii a snižovat rizika, jež představuje pro evropskou bezpečnost.

Ondřej Ditrych vede analýzu Ruska a východního sousedství v Institutu bezpečnostních studií EU v Paříži a přednáší o velmocenských konfliktech na tamější Sciences Po. Je bývalým ředitelem Ústavu mezinárodních vztahů v Praze. V minulosti působil na vrchním velitelství spojeneckých sil NATO nebo na Belfer Center, Harvard University.