Bankovní rada České národní banky se po svém posledním měnověpolitickém jednání stala terčem poměrně velké vlny kritiky. Nelibost komentátorů se týkala zejména rozhodnutí posunout o dvě čtvrtletí dál do budoucna časový horizont, v němž by prognóza inflace měla být zpátky na inflačním cíli.
Bankovní rada (přesněji řečeno: její většina, která hlasovala pro) si tím podle těchto kritiků vytvořila alibi pro svůj apriorní záměr nezvýšit klíčovou úrokovou sazbu nad už dříve dosaženou úroveň sedmi procent.
Nicméně z mého pohledu člověka, který byl přípravě měnověpolitických rozhodnutí v ČNB přítomen řadu let, může být takový posun cílovacího horizontu zcela legitimním krokem. Je jím v případě, že jde ze strany radních o upřímnou snahu dosáhnout toho, aby aparát, o který se ve svém rozhodování opírají, lépe odpovídal jejich skutečnému vnímání aktuálního fungování ekonomiky a efektů měnové politiky.
Že jiné (a stejně respektované) centrální banky tento horizont bez uzardění posouvají, nebo ho dokonce ani příliš jasně nedefinují, ve svém textu na blogu ČNB hezky doložili staronový člen bankovní rady Jan Frait a poradce rady Jakub Matějů. Ostatně na témže blogu se nedávno objevil podobně přesvědčivě argumentující příspěvek pro změnu z pera guvernéra Aleše Michla a jiného poradce bankovní rady Tomáše Adama. Příspěvek vysvětluje, že nynější česká inflace je (nebo brzo bude) primárně nabídková, dovezená; a tedy že další zvyšování úrokových sazeb už není (v tuto chvíli, samozřejmě) namístě.
Na druhé straně málokdo zpochybňuje jiné rozhodnutí této bankovní rady, které považuji za skutečně a jednoznačně chybné: rozhodnutí pokračovat v zasahování do dění na trhu s korunou skrze měnověpoliticky motivovaný prodej devizových rezerv centrální banky. Ale to už je trochu jiné téma.
Autor je ekonom České spořitelny
