Sázku na výsledek hlasování horní komory parlamentu by neuzavřela žádná soudná loterijní společnost. Možnost, že Rychetský neprojde, se limitně blíží nule.
Profesní budoucnost měl Pavel Rychetský, dalo by se říct, nalinkovanou. Po vzoru svého otce advokáta začal v šedesátých letech dvacátého století studovat na Karlově univerzitě práva. Úspěšně. Složil doktorské rigorózní zkoušky i soudcovskou justiční zkoušku, měl našlápnuto k bezproblémové kariéře. Po promoci v roce 1966 nastoupil u Městského soudu v Praze jako soudní čekatel. Jenže přišel první velký zádrhel. Dovolil si protestovat proti politickým procesům vedeným s účastníky studentského majálesu a bylo proti němu zahájeno trestní stíhání. O tom, že z něj bude soudce, si mohl nechat jen zdát.
Pod ochranná křídla v té době vzala Rychetského jeho alma mater. Z pražského městského soudu se přesunul na katedru občanského práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy, působil tam jako odborný asistent. A také vstoupil do Komunistické strany Československa. Kádrový profil si tím vylepšil jen na chvíli. Ve straně vydržel necelé tři roky – vystoupil z ní po srpnové invazi sovětských vojsk. Následek byl daný, i když ne fatální. Z fakulty sice musel odejít a několik měsíců byl bez zaměstnání, ale poté sehnal místo podnikového právníka. Tak se živil až do pádu komunistického režimu.
Chartista a disident
Dalším zlomem v životě Rychetského byl podpis Charty 77. „Když jsem dokument podepisoval, nedokázal jsem si představit, že bude mít takový dopad. Bral jsem jej jako další petici, která zapadne. Svým způsobem se Charta stala listinou, která změnila naše dějiny,“ zavzpomínal Rychetský vloni na vernisáži výstavy Charta 77 – Od občanského vzdoru k demokratické ústavě. Otevřená je v Brně, v prostorách Ústavního soudu, vystavena je originální listina a další soudobé dokumenty ze sbírky spisovatele Pavla Kohouta.
Kromě podpisu Charty publikoval Rychetský v samizdatových Lidových novinách, Listech a Svědectví. Jeho texty týkající se práva vycházely pod pseudonymem Jurist. Tahle činnost i přátelství, která v té době navázal, logicky katapultovala Rychetského do polistopadové politiky. Spolu s dalšími známými signatáři spoluzakládal Občanské fórum, působil i v jeho „dědici“, Občanském hnutí (OH). Poté, co se OH nedokázalo prosadit ve volbách 1992, a neúspěšní byli i Svobodní demokraté, nakonec zakotvil v sociální demokracii.
Na tehdejší katastrofální volební výsledek OH vzpomíná v knize Diskrétní zóna. Neúspěch podle něj zavinila neschopnost – jeho, Jiřího Dienstbiera a Petra Pitharta – formulovat jednoduchá demagogická hesla, bez kterých nelze ve volbách uspět. Jejich tehdejší setkání s občany přitom charakterizuje jako debatní kroužky, ze kterých vyplývalo, že „to může být tak i tak“.
Blesková, ale bohatá úřednická kariéra
Bezprostředně po listopadu 1989 Rychetský nejprve půl roku působil jako generální prokurátor ČR, od června 1990 pak dva roky jako místopředseda federální vlády. Jeho doménou a výsostným polem působnosti, jak jinak, byla justice.
Předsedal legislativní radě vlády a také komisi pro zabezpečení podmínek ke zřízení Ústavního soudu (ÚS).
Od počátku devadesátých let také vlastnil podíl v advokátní kanceláři Rychetský & Hlaváček, zbavil se ho v roce 1998, kdy byl krátce pověřen vedením ministerstva spravedlnosti. Právě do tohoto úřadu se pak vrátil ještě dvakrát. Do té doby se také datuje jeho největší kritika. Řada expertů mu vyčítala (a dodnes nezměnili mínění), že tvrdošíjně prosazoval kontinuitu s předlistopadovým právem. Trnem v oku byla i jeho politická angažovanost, Rychetský kvůli tomu dokonce uvažoval o rezignaci. Sociální demokraté a hlavně jejich tehdejší šéf Miloš Zeman to ale viděli jinak.
Zeman ho dokonce považoval – i prosazoval – za svého nástupce ve stranické i exekutivní funkci. Velkou „personou“ sociální demokracie zůstal i přesto, že se držel pozice ústavního soudce. Vedení strany o jeho jméně uvažovalo i v momentě, kdy bylo jasné, že o hlavě státu rozhodne plebiscit. Odpověď Rychetského byla očekávaná: „O ničem takovém neuvažuji.“ Ostatně jako o kandidátovi na prezidenta se o něm mluvilo už v letech 2003 a 2008, nabídku vždy odmítl s poukazem na to, že nechce ztratit soukromí.
Jako vicepremiér byl Rychetský u mnoha důležitých rozhodnutí. Třeba u uzavírání opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS. Mimochodem dodnes ji hájí. O politickém prostředí, které vyvolala, se mu však příliš mluvit nechce. „Šlo to mimo mě, měl jsem jiné zájmy – harmonizaci českého práva s evropským,“ říká v knize Diskrétní zóna.
Jednou nohou v politice
I když s politikou skončil v roce 2003, kdy byl jmenován ústavním soudcem, jeho odpůrci mu vyčítají, že z ní vlastně nikdy odejít nedokázal. Za politicky motivovaná označují i některá jeho soudní rozhodnutí. Fakt je, že Rychetský často politiku komentoval a vůči politikům si nebral servítky. Nikdy se však přitom nevzdálil z pole justice.
Známé jsou jeho roztržky s bývalým prezidentem Václavem Klausem, téměř proslulá je jeho věta, že není možné, aby soudce Ústavního soudu navrhovali lidé, „jejichž kvalifikace spočívá v tom, že chodí hrát tenis na stejné kurty, na kterých hraje pan prezident“. Zatímco Klaus v souvislosti s Ústavním soudem vždy mluvil o soudcokracii, Rychetský tuto instituci vždy obhajoval jako právní pojistku, která je protiváhou moci zákonodárné.
Rychetský dokáže probudit vášně. K rezignaci ho vyzval třeba spolek na podporu nezávislé justice Šalamoun, a to kvůli jeho loňské návštěvě Vatikánu a setkání s tehdejším papežem Benediktem XVI. Podle spolku mohla zpochybnit nestrannost Ústavního soudu při přezkoumání církevních restitucí. Že generální audience u hlavy církve rozhodně nezviklala Rychetského, zpětně dokazuje jeho disent k definitivnímu verdiktu ÚS. V něm se proti rozhodnutí většiny soudců dosti ostře vymezil.
Výsledek konečné podoby církevních restitucí označil za faktický návrat před 25. únor 1948 a v odlišném stanovisku dokonce naznačil, že přijetí restitucí ve sněmovně provázelo podezření z korupce. A jen tak na okraj, není to jediný důležitý případ, v němž plénum rozhodlo jinak, než by si přál předseda Ústavního soudu.
Rychetský se v činnosti Ústavního soudu „našel“, a ještě chvíli by v ní rád pokračoval, i když sám říká, že nikoli dalších deset let. Jeho přání je vlastně předem splněno. Miloš Zeman ještě předtím, než byl zvolen prezidentem, avizoval, že pokud bude mít tu možnost a Senát nominace Rychetského schválí, určitě ho znovu předsedou ÚS jmenuje.
Pavel Rychetský
» narodil se 17. srpna 1943 v Praze, absolvoval Právnickou fakultu UK
» do listopadu 1989 pracoval jako právník Stavebního bytového družstva Pokrok
» v letech 1966 až 1969 byl členem KSČ
» v roce 1997 podepsal Chartu 77
» v roce 1989 spoluzakládal Občanské fórum » je hlavním autorem prvního návrhu československé Ústavy z roku 1989
» v letech 1990 až 1992 byl místopředsedou federální vlády
» od roku 1996 do roku 2003 byl senátorem za ČSSD
» v letech 1998–2002 působil jako vicepremiér v Zemanově vládě
» v roce 2003 se stal ústavním soudcem a zároveň předsedou ÚS
» do ČSSD vstoupil v září 1995, ze strany vystoupil kvůli jmenování ústavním soudcem
» francouzský prezident Chirac mu udělil v roce 2005 Řád čestné legie
