Úleva od zelených poplatků v cenách elektřiny končí a bolí to. Ceny mo‑ hou podle ministra průmyslu Jozefa Síkely vyrůst až o deset procent. Je to přitom jen začátek, kterému se vláda nemůže vyhnout. Rušení miliardových dotací, jež vláda v posledních letech zaváděla bez ohle‑ du na možnosti rozpočtu, bylo asi jedinou částí balíčku, jež měla u voličů většinovou podporu.
Podle původní verze balíčku se mělo škrtat 54 miliard a před pár dny ministr Stan‑ jura ohlásil, že škrtne dokonce 84 miliard. Místo pochvaly se ale valí kritika. Není divu. Podstatná část této sumy jsou totiž dotace, které fakticky inkasovaly domácnosti ve formě slev na dodávky elektřiny, kdy stát na sebe převzal platby za obnovitelné zdroje, za distribuci a takzvané systémové služby, jež byly součástí účtu za elektřinu.
A každý rád kritizuje rozdávání jiným, ale jak jde o něj, je to najednou jinak a ze škr‑ tání dotací je hned útok na peněženky do‑ mácností. Přitom je to jen návrat ke stavu, jaký zde byl ještě před rokem, a ukazuje, jak snadné je zvyknout si na státní dárečky. Ale také jak snadno jsme mávli rukou nad poli‑ tickými kroky, jež v důsledku vedou k tomu, že se nám pořádně prodraží živobytí.
Zhruba 27 miliard letos prostřednictvím dotací dostáváme od státu jako kompenzaci za poplatky na obnovitelné zdroje, takzva‑ né POZE (podporované zdroje energie). Jde o peníze placené především vlastníkům so‑ lárních elektráren postavených před deseti až patnácti lety v době našeho solárního boomu. Dalších 28 miliard zaplatil stát mís‑ to nás za ztráty energie v síti a za systémové služby sítě, tedy vlastně za stabilizaci elektrické soustavy, aby se při náhlých změnách spotřeby či výroby nezhroutila.
Znamená to, že od Nového roku se zase na faktuře za elektřinu objeví doplatek za POZE ve výši zhruba šesti stovek za megawattho‑ dinu a dosud neznámá částka za systémové služby a plánované zdražení distribuce, kte‑ ré vyjde asi na 240 korun za MWh. Podobně, byť v trochu jiných hodnotách, dopadne i na firmy, které s tím budou mít docela vážný problém, protože třeba v Německu jsou pod‑ niky od plateb za POZE osvobozeny a tamní vláda jim ještě k tomu chystá masivní dota‑ ce, na něž Česko nikdy mít nebude.
Když před patnácti lety Martin Bursík v Topolánkově vládě zkonstruoval celý plán obří podpory fotovoltaik, nikdo příliš ne‑ protestoval. Pak to vládám došlo a podpora se ke konci roku 2010 podstatně snížila, ale přesto dosahuje obřích sum a je zákonem naplánována na dvacet let, takže ji budeme ještě minimálně sedm let platit. A pak to bude pokračovat v jiné podobě, ale levnější to nebude. Zatím u nás máme obnovitelné zdroje o výkonu kolem tří gigawattů, tedy je‑ den a půl Temelína, které však reálně, když svítí slunce, vyrobí jen kolem deseti procent jeho produkce. Podle nových plánů EU, jichž jsme se zavázali držet už za Andreje Babiše, bychom měli vybudovat dohromady nej‑ méně deset gigawattů do roku 2030. I tyto zdroje budou ve své velké části potřebovat dlouhodobé dotace v podobě zaručených cen. Takže tato položka z účtů nezmizí. Přesvědčení, že tyto zdroje budou levnější, se rozplývá při pohledu na aukce v Němec‑ ku, kde draží licence na solární a větrné elektrárny a nejnižší dosahované ceny na provozní podporu se pohybují kolem jejich zvýšeného vládního stropu, tedy sedmdesá‑ ti eur na MWh, a ještě se je nedaří prodat všechny. Tyto peníze provozovatel elek‑ trárny dostane i v případě, kdy prodává za extrémně nízkou, nebo dokonce zápornou cenu. Samozřejmě je obdrží od spotřebitele. U nás to nebude příliš odlišné.
Navíc, protože jde o kolísavé zdroje, je třeba mnohem dokonalejší a masivnější energetická síť a další řiditelné zdroje, tře‑ ba plynové elektrárny, které vyrábějí jen část dne, a jsou tudíž hluboce ztrátové. To je také třeba zaplatit. V našich podmínkách jde o investici odhadovanou momentálně na 400 miliard korun, které bude nutné rozpus‑ tit v budoucnu do poplatků na faktuře za elektřinu. Část možná bude dovoleno hradit z peněz za emisní povolenky, ale ty nakonec také platí spotřebitel v ceně silové elektři‑ ny. Z těchto poplatků a přirážek se faktic‑ ky stává nová nepřímá daň podobná DPH. Nízká rozhodně nebude a vrácení poplatků je z tohoto pohledu jen prvním krokem, leč nevyhnutelným. Stát by se pod takovým břemenem dříve nebo později zhroutil nebo by to musel vybrat na jiných daních.
Autor je komentátor Reflexu.
