Světoznámý vědec českého původu Václav Smil svými ostrými výroky na účet Green Dealu či jaderné energetiky vzbudil nedávno v Česku nemalou pozornost. Leckteří se spokojeně usmívali, protože potvrdil jejich názor. Když mluví taková autorita, kdo by ostatně oponoval, že? Václav Smil však popřel to, čím se jinak vždy pyšnil – kontextuální myšlení.
Nechci se srovnávat s Billem Gatesem, který se údajně na knihy Václava Smila vždy těší jako jiní na nové Hvězdné války, ale i mě před lety kanadský akademik uchvátil. Byl jedním z mála autorů, kteří si uvědomovali multidisciplinaritu energetiky. Poutavě vysvětloval složité problémy, kombinoval znalosti z různých oborů a učil čtenáře přemýšlet v souvislostech. Tedy to, co tradičně technicistnímu pojetí energetiky chybělo.
Při své nedávné návštěvě v Česku ale ukázal svoji problematickou stránku. Václav Smil zjevně není příznivcem Green Dealu. Tvrdí, že EU sama nic nezmůže a potenciální účinek jejího snažení se beztak projeví až za příliš dlouho. Snahy EU jsou podle něj zbytečné, pokud se přísně neomezí i lidnaté asijské země. I za to mu někteří posluchači tleskali jako vědci, který říká nahlas „nepříjemné pravdy“.
Smil ale zrazuje svůj druhdy ceněný přístup kontextuálního uvažování. Místo toho nabízí omezený černobílý pohled, když vlastně říká, že nejsme-li schopni dosáhnout sta procent svých cílů, nemáme se vůbec snažit. Snižování emisí oxidu uhličitého samo o sobě podle něj nestačí. Musíme jej z atmosféry odebírat, a to mnohem rychleji než dosud, což se nám ale prý jen těžko podaří.
Na vědce, který dlouhodobě horuje pro technologický pokrok, působí tyto argumenty překvapivě poraženecky. Znamená tedy dosažení cíle klimatické neutrality dejme tomu z 80 procent neúspěch i přes to, že se problém sice nevyřeší, ale situace se „pouze“ zlepší? Smil volá po adaptaci, ale opatření zmírňující neutěšený stav mu jsou málo. Zvláštní.
Čistější Evropa má smysl v jakémkoli kontextu Smil také nechápe nebo nechce pochopit mobilizační funkci environmentálních politik. Klimatické cíle EU bývají typicky „přestřelené“, aby i jen částečné splnění cílů vedlo k výrazně lepšímu stavu než při konzervativním nastavení. Že se takový postup stane terčem kritiky, na logice nic nemění.
Když Smil říká, že se EU snaží zbytečně, protože ostatní znečišťovatelé nic nedělají, je to jednak hodně nepřesná zkratka a jednak ignoruje efekt snižování lokálního znečištění. Čistější Evropa má přeci smysl v jakémkoli kontextu. A síla jejího trhu může ke změně chování přimět i ostatní, byť částečně.
Smil přehlíží faktory, které jeho kritiku komplikují. Pustil se třeba do jaderných zdrojů, které prý nemají budoucnost. Jsou totiž drahé a stavějí se moc dlouho. To je sice pravda, ale ne proto, že bychom snad ztratili nějakou dřívější schopnost. Smil zapomíná zmínit nejen to, co k současnému stavu vedlo, ale i aktuální vývoj. Nezmiňuje liberalizaci trhu a nástup jiných (zejména obnovitelných) zdrojů, které vytvořily prostředí, v němž se velké a drahé zdroje těžko uplatní. Ignoruje i návrhy, které to mají změnit. Ty přitom cílí právě na problematickou ekonomiku jádra.
Podobně již předem odsuzuje k nezdaru malé modulární reaktory. Je samozřejmě možné, že na slova kanadského profesora dojde a jaderná energetika v západních zemích svůj příběh uzavře. Způsob jeho argumentace je však podivný. Když vykresluje chmurnou budoucnost zapříčiněnou naší dovozní závislostí, jako by nepřipouštěl, že i politiky se vyvíjejí, což je zrovna v Evropě v důsledku války na Ukrajině dobře patrné. Těžko si přitom myslet, že by známý profesor aktuální vývoj nesledoval.
Podobně zvláštně působí, když zmiňuje dle něj přehlíženou dominanci Číny na trhu se vzácnými kovy. S přirozenou distribucí surovin lze, pravda, těžko něco dělat, nejde ale jen tak přejít snahy problém řešit. Tak se diskuze nevede. Nelze si také nevšimnout Smilova přezíravého postoje ke změnám klimatu. Sice je nepopírá, ale bagatelizuje jejich dopad. Přitom co by mohla taková migrační vlna vyvolaná suchem způsobit v Evropě, si lze po nedávných zkušenostech celkem dobře představit.
Václavu Smilovi nelze upřít zásluhy na popularizaci vědy. Z jeho posledních vystoupení však zůstává podivná pachuť. Zkratkovitá prohlášení a provokativní šťouchání do „zelených“ politik vyvolávají dojmem, že ho až příliš těší pronášet bombastická prohlášení do novinových titulků. V duchu jeho dřívějších textů je proto třeba jej brát s rezervou a kriticky uvažovat o tom, co říká.
