Měli jsme spoustu důvodů k tomu, abychom v loňském a letošním roce mluvili o strachu z recese. Ankety mezi americkými ekonomy dokonce ukazovaly, že většina z nás nějakou větší recesi čeká. Takovou, která by prudce zvýšila nezaměstnanost, tedy takovou, která se zatím ani vzdáleně nestala. Jak je to možné, že ve Spojených státech (zatím) nevypukla žádná krize?
Rudé kontrolky začaly zběsile blikat ve chvíli, kdy se překlopila americká výnosová křivka do záporu. Rozdíl mezi výnosem desetiletého a dvouletého státního dluhopisu se propadl dokonce na nejnižší hodnoty od roku 1980. A víme, že takové převrácení výnosů se odehrálo před každou velkou recesí ve Spojených státech. Ne vždy ale inverzní výnosy musí krizi předvídat. Typicky investoři čekají, že jsou dnes sazby vyšší a v budoucnu spadnou, protože centrální banka bude bránit dopadům krize. Dnes ale stačí, že čekají pokles inflace a s tím i nižší sazby, a už to samo o sobě výnosovou křivku převrací.
Proč se to tentokrát nestalo? Tržní monetarista Scott Sumner to přisuzuje třem důvodům. Prvním je sledování špatných ukazatelů. Standardně se očekává, že nezaměstnanost by měla přijít s klesající inflací, ale dle Sumnera je lepší sledovat jen mzdovou inflaci, tedy růst nominálních mezd. A ten sice také klesá, ale mnohem pomaleji než inflace samotná. I v České republice jsme sledovali napnutý trh práce a mzdovou dynamiku, protože je to jedna z klíčových ingrediencí pro snížení inflace.
Druhým důvodem je podle Sumnera migrace, která pomohla tyto mzdové tlaky krotit. Ostatně i tady je vidět velká podobnost s naší situací, protože jsme v Česku zaměstnali stovky tisíc válečných uprchlíků a dalších nových obyvatel ze zahraničí. Jinak by nízká nezaměstnanost minimálně v některých oborech dokázala udělat se mzdovou inflací ještě větší divy a nejspíš bychom museli mít vyšší sazby po delší dobu. Pro představu: jen z amerického jihu přišlo do Spojených států vloni 3,3 milionu migrantů, zatímco dlouhodobý průměr je pod jedním milionem.
A třetí důvod? Centrální bance se daří ekonomickou aktivitu tlumit postupně. Nezabojovala s inflací tvrdě a rychle, což by nepochybně k recesi vedlo, ale postupně. I tak to bylo jedno z nejprudších zvyšování úrokových sazeb za poslední dekády, ale nelze tvrdit, že se centrální banky nepoučily z minulých chyb a nejsou dnes ve své práci opatrnější a efektivnější.
Doplnit lze ještě celou řadu dalších argumentů. Stejně jako u nás i ve Spojených státech vytvořily domácnosti vysoké úspory, které zatím mají chuť rozpouštět a posilovat tak spotřebu, na které výkon ekonomiky stále stojí. A protože tyto peníze používaly domácnosti i na nákup služeb a zboží ze zahraničí, vyšší import je ve vzorečku růstu záporný, a snižoval tak statisticky výkon ekonomiky. A nálada na kapitálovém trhu je stále veselá.
Není vše ale ani zdaleka růžové. Stejně jako u nás se i ve Spojených státech například nedaří průmyslové produkci. Zejména před volbami se také do problémů dostává americké zadlužení. Katastrofa to ale zatím není a existuje celá řada ekonomů včetně nositele Nobelovy ceny Paula Krugmana a dalších, kteří se všem debatám o nadcházející recesi téměř až cynicky smějí. Na základě minulosti číst budoucnost nejde a ekonomika se od poslední recese významně změnila. Není moc velké tajemství, že se ekonomům předvídat krize nikdy nedařilo.
Autor je ekonom z Metropolitní univerzity Praha
