Pomalu bychom se měli smířit s tím, že u nás nikdy k žádné reformě důchodového systému nedojde. Na tom je mezi odborníky relativní shoda a dává to smysl i politicky a ekonomicky. Není to ale nutně jenom špatná zpráva, protože průběžný důchodový systém má jednu velkou výhodu – peníze nikde neleží a nikdo na ně nemůže sáhnout.
Lidé obvykle tvrdí, že placením sociálního pojištění si na důchod poctivě naspořili, a proto si ho zaslouží. Nic takového u nás neexistuje. Sociální pojištění se jmenuje pojištění kvůli tomu, že člověk vyhazuje peníze do té doby, než nastane pojistná událost. Na rozdíl od havarijního pojištění ale docela dobře víme, kdy k tomu dojde. Stejně jako u jakéhokoli jiného pojištění pak pojišťovna, v tomto případě stát, vyplatí slíbené plnění.
Nejde o spoření, což má své výhody a nevýhody. Nevýhod je celá řada a zažíváme je dnes na vlastní kůži, když nám stárne populace a nestačí nám odvody na to, abychom důchody vyplatili. Obří nevýhodou je i závislost milionů důchodců na rozhodnutí vlády. Opět to vidíme dnes, když se ruší či snižují valorizace a přemýšlí nad tím, komu a o kolik zvýšit odvody na sociální pojištění. Důchodci platili celý život pojištění a nyní se mění podmínky pojistné smlouvy podle toho, jak dopadnou volby.
To samozřejmě vede i k tomu, že se kvůli průběžnému systému politici chtě nechtě musejí na důchodce obracet a slibovat jim důstojné důchody. Protože to ve finále není jen libovůle vlády, ale spíše voličů, pro které politici udělají cokoli. Pokud by v budoucnosti důchodci měli mít významně nižší příjmy než pracující, mohlo by to snadno vyvolat u politiků populistické odpovědi.
Skoro by to mohlo znít tak, že bychom měli průběžný systém jednoznačně opustit, ale má jednu velkou výhodu a opuštění jeden problém. Výhodou je, že vybrané peníze nikde neleží. Kdybychom tento systém opustili, peníze by ležely někde na státním či polostátním účtu. Těžko si totiž lze představit, že by stát nechal lidi investovat a spořit libovolně. Bylo by to určitě zajímavé, ale stát by měl strach, že si lidé na důchod nic nenaspoří a stejně se o ně bude muset postarat.
Peníze by tak ležely někde u státu a nebylo by jich málo. Dnešní objem důchodů ve výši 600 miliard za rok by se po pár letech nasčítal na biliony. Ani si nemusíme domýšlet, jak lákavý by takový účet byl pro politiky. Kdyby přišla pandemie, válka, drahé energie anebo bylo prostě jenom před volbami, nutkání by bylo nesnesitelné. Je to, jako když si hostinský v dobré víře před výplatou půjčí z kasy s tím, že vše splatí, jenže to nezvládne. Rázem je tak z nedobrovolné půjčky krádež. Ostatně viděli jsme to nedaleko od nás v Maďarsku. Průběžný systém se obírá špatně.
Nakonec je problémem průběžného systému skutečnost, že z něj nikdy nevyjdeme. Už jen kvůli tomu, že na to nemáme. Když systém začínal, od mladší generace se poslaly peníze té starší. Poté generaci za generací systém běžel s dluhem peněz právě jedné generace. Kdybychom chtěli systém průběžných důchodů opustit, jedna generace by si tak musela zároveň na důchod spořit a platit starší generaci.
To by nešlo utáhnout, proto by na to musel dopředu našetřit stát. V dnešní situaci by musel uspořit 600 miliard do zásoby, aby se systém mohl změnit. Asi nikdo si nedovede představit, že by toho nějaká vláda byla schopná. A i kdyby, stejně by to nedokázala udělat jinak než zvýšením daní, takže jedna generace by tak či onak musela platit důchody dvakrát. To se nikdy nestane.
Autor je ekonom, působí na Metropolitní univerzitě Praha
