Romanovy úspěchy v čele společnosti jsou nepopiratelné. Byl to on, kdo zanedlouho poté, co nastoupil do čela energetického kolosu, začal razit termín „balkánský ČEZ“. Expanze do zahraničí učinila z podniku významného středoevropského hráče se dvěma lichotivými přízvisky: nejrychleji rostoucí a nejziskovější. Pro státní pokladnu se pak ČEZ stal záložním financiérem.
„ČEZ je jedna z mála českých společností, která může hrát obrovskou roli v ekonomice Evropské unie. Je to firma, která má potenciál, aby se stala lídrem nejen doma, ale i v celé střední a východní Evropě,“ prohlašoval nadšeně Roman, když nastupoval do čela společnosti. Firmu převzal v době, kdy její akcie stály na burze zhruba 140 korun, v době jeho vlády se jejich cena vyhoupla až na 1400 korun.
Na současnou hodnotu srazila akcie ČEZ světová recese. Romanovi spolupracovníci se shodují, že jeho zásluha na vzestupu je nezpochybnitelná: „Nikdy netrval na tom, že jeho návrh je nejlepší. Uměl přijmout lepší řešení od podřízeného. A také je dobře zaplatit a motivovat je. Ve vhodné chvíli ovšem dokázal dát najevo, že je ve firmě ten silnější.“ Motivace se ale málem stala pro ČEZ kamenem úrazu. Motivační program firmy – který ovšem nevymyslel Roman – vynesl špičkovým manažerům ČEZ, ale ve své době i politikům v dozorčí radě firmy desítky a stovky milionů. A Romanovi už několik set milionů. Sluší se ale připomenout, že část odměn i výdělku, který se pohybuje kolem půl milionu korun hrubého měsíčně, dává na charitu či vzdělávání.
Tvrdou kritiku motivační praxe Roman ustál a program po nepatrné úpravě vynáší manažerům dál. Nejen proto je však tábor jeho odpůrců patrně stejně silný jako těch, kteří mu fandí. K sociální inteligenci, které si Martin tak cení, se právě u jeho osoby dá připočíst umění komunikace s politiky – a to z levé i pravé části politického spektra.
Ostatně za sedm a půl roku v čele ČEZ přežil čtyři premiéry. Veřejně se přitom zapletl, a to pořádně, jen jednou. Když strávil dovolenou s Mirkem Topolánkem v toskánském Monte Argentariu. Tehdy hlasy kritiků, kteří jeho vztahy s politiky označovali za nadstandardní, hodně zesílily.
Na ČEZ se ale začala valit další kritika, a nejen kvůli drahé elektřině. Firmu vyšetřují kontroloři Evropské komise kvůli podezření z porušování konkurence. Kvůli předčasnému úniku dat o hospodářských výsledcích vede ve společnosti vyšetřování také Česká národní banka. Sporné jsou i nákupy solárních elektráren. Velké politické spory pak vyvolává lobbing ČEZ kvůli emisním povolenkám. Martin Roman se logicky stal symbolem i těchto kontroverzních záležitostí.
Sám Roman přitom nikdy nedělal nic jiného než ředitele. Jak se před lety sám zmínil: „Něčím jiným než ředitelem jsem byl vlastně jen v době letních brigád na střední a vysoké škole. To jsem dělal frézaře, zahradníka, zedníka nebo rozvážel nákupy.“ Teď si bude poprvé zvykat na úplně jinou roli, řízení dozorčí rady ČEZ. Jak dlouho ovšem? Těžko se dá uvěřit, že by ho to plně uspokojovalo. Je mu 42 a v takovém věku se z vrcholu firemních hierarchií obvykle neodchází.
Manažerem odjakživa
O Romanovi se s nadsázkou říká, že je manažerem od narození. V kariérním životopise má výhradně vrcholové posty. V roce 1992, kdy ještě studoval práva, začínal jako ředitel prodeje českého zastoupení Wolf Bergstrasse. Zodpovídal za uvedení firmy na trh a vybudování distribuční sítě. O rok později se stal generálním ředitelem výrobce vzduchotechniky Janky Radotín, posléze zachraňoval gigant Škoda Plzeň. Po čtyřletém angažmá v plzeňských strojírnách se z firmy se soukromým majitelem dostal do čela podniku, který ovládá stát a do jehož chodu velmi rádi mluví politici.
