Válka proti Ukrajině sice negativně projevila na již tak špatném PR Ruska v západních zemích, ale v jiných oblastech světa takový odsudek není zdaleka tak silný. Zatímco veřejné mínění je v často autoritářských zemích jen obtížně sledovatelné, politika jejich vlád je přeci jen viditelnější. Nejlépe je to vidět v hlasováních v OSN k ukrajinské problematice.
Už první rezoluce odsuzující ruskou agresi ukázala, že pro část zemí nejde o nějak zásadní téma. Rusko samozřejmě podpořily takové „výspy demokracie“, jako je Eritrea či Severní Korea, zatímco jej odsoudily západní země či země se Západem sympatizující. Zajímavá ale byla skupina zemí, které se buď hlasování nezúčastnily, nebo se zdržely. V nich měly africké a latinskoamerické země relativně vysoký podíl. Nešlo přitom ani tak o lásku či nelásku k demokracii, ostatně Rusko odsoudily i Saúdská Arábie či Myanmar, ve kterých, mírně řečeno, demokratické standardy a lidská práva nestojí zrovna nejvýš na seznamu priorit jejich vlád. Ukazuje to spíše na ruskou ofenzívu vůči zemím mimo západní svět.
Asi nikdo není tak naivní, aby si myslel, že africké a jihoamerické země, respektive jejich představitelé, jsou o správnosti ruské invaze proti Ukrajině nějak výrazně přesvědčeni. Jejich volba je veskrze racionální. Rusko má z hlediska režimů, jako je ten Touadérův ve Středoafrické republice, junta v Mali či Ortegův režim v Nikaragui hned několik výhod.
Moskva si neklade nějaké zvláštní nároky co se týče vnitřní politiky, pokud jí vyhovuje. Rusko flexibilně uznalo vojenský převrat v Mali, neřeší ani takové země, jako je Zimbabwe. Ruský přístup je tak v podstatě jednoduchý, zaměřený čistě na ekonomický prospěch. A dokonce i v ekonomice se do politiky cílových zemí nijak nemíchá. I z tohoto důvodu je právě africkými a jihoamerickými diktátory spolu s Čínou v takové oblibě. Je sice v porovnání s Čínou (a Západem) slabší, ale místní podmínky nevyžadují ani tak oslovení velké části populace, jako spíše správných lidí. A na to stačí i relativně malé prostředky.
Ačkoli je v současné době velmi populární narativ o tom, že Rusko úvěrovou politikou rozšiřuje svůj vliv v Africe, není to ani zdaleka tak jednoduché. Ostatně, jak psal ve své knize Red Globalization Oscar Sibony Sanchez, nebylo to tak jednoduché ani v případě Sovětského svazu, na který se Putinovo Rusko snaží navazovat. Spíše než o nějaké důmyslné pronikání na kontinent šlo o to, že tyto státy dokázaly šikovně využívat soupeření Sovětského svazu se Západem a prostě slíbit věrnost tomu, kdo dá víc. Není sice úplně přesné ztotožňovat současnou ruskou politiku s tou sovětskou, ale principy se zdají být více než podobné. Rusko poskytuje ochotně úvěry a zároveň i podporu v podobě Wagnerovy vojenské společnosti (příkladem může být třeba právě Touadérův režim, popřípadě režim Chalífy Haftara v části Libye), výměnou za to dostává ropu a další koncese.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
