Ceny kolem nás rostou takovým tempem, že se nám přirozeně nechce věřit oficiálním číslům. Inflace meziročně na 5,8 procenta je už sama o sobě historicky jedna z našich nejvýše naměřených, ale při pohledu do vlastní peněženky se nám zdá, že to musí být mnohem víc. Komentáře v tisku i na internetu jsou plné stížností na to, že „skutečná inflace“ je někde úplně jinde. Jenže nic jako „skutečná inflace“ neexistuje.
Prvním častým problémem „skutečné inflace“, je úvaha, že si ji Česká národní banka napočítá, jak se jí hodí. A menší číslo by jí skutečně hrálo do karet. Jenže inflaci nepočítá centrální banka, ale Český statistický úřad. Nedůvěra ke státní instituci se dá pochopit, ale pojďme vyjít z předpokladu, že Český statistický úřad žádná čísla nefalšuje. Nemá k tomu žádnou motivaci, a kdyby se něco takového stalo, byl by to mezinárodní skandál. Pokud si to někdo přesto myslí, tak ho asi nelze přesvědčit.
Mnohem častější je rozumné spílání na to, že se inflace špatně měří. „Skutečnou inflaci“ bychom měli hledat u růstu peněžní zásoby, tedy o procento, kterým se naředily všechny naše peníze na účtech a v kapsách. Ta se skutečně zvýšila meziročně o 8,2 procenta, což je výrazně vyšší číslo než inflace cen. Tato měnová inflace je nesmírně zajímavým číslem a pochopitelně jedním z hlavních faktorů, které přispívají k růstu cen. Na konci dne nás ale zajímá, jak moc zdražila spotřeba průměrného obyvatele naší země. A o tom růst peněžní zásoby nic neříká, protože nové peníze mohly téct do investic a ne do spotřeby. A nadto hrají roli i nepeněžní důvody, například zavřené přístavy či celé ekonomiky.
Avšak i ti, kdo souhlasí s měřením pomocí spotřebního koše, často vidí inflaci jinde kvůli chybnému měření. Kdyby to či ono bylo nebo nebylo, výsledné číslo by dosáhlo výrazně výš. Nejčastějším kandidátem na zařazení do spotřebního koše jsou nemovitosti, jejichž ceny se zbláznily asi nejviditelněji. I ty ale zprostředkovaně trochu v inflaci jsou, a to skrze takzvané imputované nájemné, do kterého vstupují rostoucí ceny stavebních materiálů. Jenže jde o hypotetické nájemné, které by si platili vlastníci nemovitostí, takže spotřební koš spíše nadhodnocuje. Kdybychom tyto položky, které vlastníci nemovitostí ve skutečnosti vůbec neplatí, odečetli, inflace by u nás byla přesně pět procent, tedy skoro o procentní bod nižší než ta oficiální.
Pokud bychom na byt či dům koukali jako na spotřebu a zařadili ho do výpočtu inflace, „skutečný“ růst cen by pak byl opravdu výrazně vyšší. Takzvaný experimentální cenový index se zahrnutím cen starších nemovitostí už Česká národní banka nepočítá, ale dá se dovodit, že by inflaci zvednul z 5,9 procenta někam kolem úrovně sedmi procent. To je mimochodem růst cen, který vám za deset let odmaže polovinu úspor.
Je to obrovský rozdíl, ale pořád se to někomu nemusí zdát dostatečné, protože když si napočítá své rostoucí náklady na energie, bydlení a jídlo v restauraci, může mít osobní inflaci dvoucifernou. Inflace vychází z průměru a někdo je nad ním a jiný pod. Pokud to situace umožňuje, dává smysl zkusit snížit svou osobní inflaci, tedy vyvarovat se toho, co zdražuje nejrychleji. Skutečná inflace je na konci dne stejně jen ta, kterou my sami osobně zažíváme. Ta průměrná je zajímavá kvůli měnové politice a měli bychom ji měřit co nejlépe, ale žádný způsob výpočtu nikdy nebude odrážet tu „opravdovou inflaci“.
Autor je hlavní ekonom Platební instituce Roger
