Snížená sazba DPH je horší než sociální dávky. Legalizuje odklon peněz do nesprávných rukou
Na straně vyšších příjmů do očí bije především dlouhý seznam daňových úlev neboli výjimek, jimiž je český daňový systém zaplevelen. Na jejich přílišnou početnost a přílišnou štědrost si opakovaně stěžoval mimo jiné bývalý prezident Miloš Zeman. Ať už jsme si o jeho odborné erudici a motivaci mysleli cokoliv, v tomto bodě měl jistě pravdu.
Seznam úlev i s vyčíslením je tradičně jednou z příloh vládního návrhu zákona o státním rozpočtu na další rok. Najdeme tam úlevy, jejichž zrušení by správné nebylo, protože mají svou rozumnou logiku. Sem patři například základní sleva, kterou na dani z příjmu fyzických osob dostane každý poplatník – v roce 2022 touto cestou veřejná kasa přišla o 160 miliard korun. Patří sem i nedanění zdravotních služeb hrazených zdravotními pojišťovnami, což stojí přes 60 miliard korun.
V seznamu jsou ale i úlevy, které vznikly a přežívají nejspíš jen díky lobbingu, jemuž poslanci bohužel a bůhvíproč dali a nadále dávají přednost před zdravím českých veřejných financí. Nedávno hodně propíraná výjimka ze spotřební daně pro tiché víno představuje jen několik miliard korun. V jejím mediálním stínu se ovšem tyčí například více než 100miliardová příjmová díra v podobě daňového osvobození výher z tombol a hazardních her.
Jako světlý záblesk státnické odvahy v jinak temném dusnu panujícím pod těžkou českou lobbingovou dekou proto působí nedávné prohlášení poslance TOP 09 Miloše Nového, že by rád otevřel debatu o zavedení jediné sazby DPH. Podle odhadů ministerstva financí totiž patří daňová úleva v podobě snížené sazby DPH k těm nejmohutnějším: ročně tak stát přichází o téměř 90 miliard korun.
Co je rozumná daňová úleva?
Může se zdát, že zrovna tahle daňová úleva patří k těm rozumným: vždyť zaprvé snižuje ceny základních druhů zboží a služeb – například potraviny, domácí a sociální péče, což pomáhá sociálně slabším domácnostem – a zadruhé zlevňuje druhy zboží a služby, které naši společnost kultivují, například noviny, časopisy, vstupné na kulturu.
U „kultivačních“ položek snížená sazba smysl skutečně může dávat, a to ze stejného důvodu, z jakého dává smysl naopak dodatečné zdanění přes spotřební daně u nákupů škodlivých látek, jako je třeba alkohol nebo tabák. Nesouhlasit tady budou asi jen ti z nás, kteří principiálně odmítají jakoukoliv snahu státu nastavením daní společnost někam posouvat.
U „základních“ položek se ale zdání rozumnosti snížené sazby DPH rozplyne, jakmile si uvědomíme, že v tomto případě se zlevnění týká nikoliv jen chudých domácností, nýbrž úplně všech, včetně těch nejbohatších. Takto vzniklou díru v rozpočtových příjmech je přitom nutno zalepit na úkor všech domácností, včetně těch s nízkými příjmy.
Pomáhat nízkopříjmovým domácnostem je jistě na místě. Ale nesrovnatelně efektivnější cestou – méně plošnou, a tedy méně drahou – by bylo na jedné straně převést ony „základní“ položky spotřebního koše do základní sazby DPH, a na druhé straně posílit pomoc zaměřenou na sociálně slabé domácnosti prostřednictvím systému adresných sociálních dávek.
Slepý odpor k sociálním dávkám
Česká společnost si vypěstovala k sociálním dávkám odpor, protože má pocit, že jsou zneužívány a že kvůli nim utíkají naše společné peníze do nesprávných soukromých rukou. Téže české společnosti ale nejspíš vůbec nedochází, že snížená sazba DPH v podstatě legalizuje podobné utíkání společných peněz do nesprávných soukromých rukou.
Přitom objem peněz, které jsou vydány nesprávně, je u snížené sazby DPH oproti sociálním dávkám nejspíš o mnoho desítek miliard větší. Z pohledu efektivnosti i férovosti daňového systému bychom všichni měli držet návrhům na zrušení snížené sazby DPH – s výjimkou „kultivačních“ položek – všechny palce. Mám ale obavu, že ve skutečnosti budou mnozí z nás i nadále podléhat iluzi, že snížená sazba DPH je dobrý nápad a že na tomto poli poklad snižující deficity státního rozpočtu rozhodně hledat nesmíme.
Autor je ekonom České spořitelny
