Krátce po teroristickém útoku Hamásu proti Izraelcům se sociální sítě propadly do chaosu a jasně vyvstaly limity takzvané občanské žurnalistiky, kterou mimo jiné razí i Elon Musk. Ukázalo se, že sociální sítě nedokážou efektivně odstraňovat velké množství dezinformací a své uživatele nechávají bloudit v bezprecedentní mlze manipulací. Zvykejme si, protože to časem nejspíš bude ještě horší a možná budeme muset přehodnotit způsob, jak sledovat válečné konflikty.
To, co se stalo po zažehnutí války v Izraeli na sociálních sítích, bylo bezprecedentní. Analytici ani novináři nestíhali ověřovat obrovské množství informací, které proudily ze všech možných stran a zdrojů různé kvality. Mezi nejsdílenějšími příspěvky byly později odhaleny záběry z jiných válek i videa z počítačových her. Algoritmy poháněné emocemi však tento materiál dostávaly k obrovskému množství lidí.
Jindy se zase ztrácely důležité detaily. Velmi rychle sdílenou se stala zpráva o teroristovi z Hamásu, který setnul izraelská miminka. Později se ale ukázalo, že citlivá informace šla ven bez řádného ověření a že není jisté, do jaké míry zpráva o této události se všemi detaily odpovídá skutečnosti. Vznikl chaos, který vytvořil tábory, které nebudou ochotny změnit svůj názor, ať už přijde jakákoli doplňující informace, a bojovně budou stát na svých pozicích.
Do toho musíme připočíst, že se nacházíme v éře AI, kdy je velmi jednoduché během pár minut zfalšovat obrázek nebo ho lehce upravit, a tím vytrhnout z kontextu. Současné chytré telefony dokážou ze záběrů snadno vymazat osoby i objekty díky mocným softwarovým editorům a velkému výpočetnímu výkonu. Takže i u fotek pořízených před pár minutami na určitém místě smartphonem můžeme sice potvrdit: ano, je to fotka z místa. Ale scéna vůbec nemusela vypadat tak, jak ji fotografie zachycuje. Už informace, že fotka byla pořízena v dané lokalitě, je sama o sobě tak silná, že to mnohým stačí jako jasné potvrzení, že to, co je na obrázku, se skutečně stalo.
Zájmové strany v konfliktu se navíc ve světě sociálních sítích už velmi dobře zorientovaly. Každý útok či obranu v reálném světě tak doprovází i hutná dávka propagandistických a dezinformačních příspěvků. Kromě střetů na bojišti se ostře bojuje i o narativy na sociálních sítích s cílem udržet co nejdéle „dosažené území“, rozuměj ten správný výklad událostí. Armády a státy se v tomhle učí rychle.
Válce ve Vietnamu se kvůli velkému množství audiovizuálních záběrů z konfliktu v TV vysílání říkalo „televizní válka“. Veřejné mínění se ale právě jejich vlivem obrátilo a USA začaly prohrávat na domácí půdě. Při operaci Pouštní bouře z kraje devadesátých let už si Pentagon dal pozor, aby měl nad záběry větší kontrolu. A podobným vývojem procházejí i sociální sítě, připomeňme jen „Twitterové revoluce“ v roce 2009. Nové platformy daly hlas opozici proti režimům, jež ovládaly média. Autoritativní státy už umějí tyto hlasy omezit nejen vypínáním internetu, ale také „překřičet“ informačním hlukem vyvolaným s pomocí botů a trollů.
Pokud jsou organizace, armády a státy profesionální a na konflikt se připravují či v něm dlouhodobě žijí, sociální sítě už řadu výše popsaných strategií do jisté míry zkrotily a ovládly. Také teroristé dobře chápou, jak sociální sítě zneužít k šíření strachu. Proto se třeba apelovalo na rodiče, aby dětem mazali z telefonů TikTok, kde by algoritmus mohl nabízet drastické záběry Hamásem unesených Izraelců.
Zlatá éra sociálních sítí, které nám doslova umožňovaly být přítomní na frontě, končí. Nyní jim vládne spíš propaganda a dezinformační mlha. To ale neznamená, že neexistuje způsob, jak se v konfliktech vyznat a sledovat je – i když se zpožděním a méně dynamicky. Opět se vrací podstatná úloha médií s dobře zvládnutými ověřovacími procesy, s reportéry, kteří jsou vysíláni do nebezpečných lokalit. Neodvážil bych se to nazývat renesancí novinařiny, je to ale přece jen jeden z mála léty ověřených způsobů, jak se ve složitých konfliktech vyznat. Nové platformy v tomto ohledu stále fatálněji selhávají.
