Stávka bude! Před pondělním protestem stoupá napětí i očekávání. Třeba Lidovky, stále ještě mentálně součást opoziční tiskové fronty, ji v sobotu přivítaly emočně vypjatým titulkem „Pondělní den hněvu: Česko čeká možná největší protest od revoluce“. Ano, možná.
Když od tématu poodstoupíme a emoce necháme opadnout, uvidíme stávku, která je daleko víc než stávkou za vyjednání kolektivního cíle manifestací odporu proti vládě, a tedy stávkou výsostně politickou. Není třeba na ni proto pohlížet nějak ošklivě či pohoršeně, jen je dobré to vědět.
Problém se stávkami v moderních českých dějinách je ten, že zde nemají tradici ani velký vliv na běh dějin. I v onom zmiňovaném roce 1989 byla generální stávka, mimochodem konaná na den přesně před 35 lety 27. listopadu, už jen jakýmsi vyvrcholením dění předchozích deseti dnů a symbolickým zakončením nejrevolučnější části revoluce. Představa, že se Fialova vláda vzdá své „vedoucí úlohy“ a vyhlásí „svobodné volby“ (tak tehdy zněly hlavní požadavky) neboli pod tlakem stávky odstoupí a poplujeme k předčasným volbám, je iluzorní.
Společně silnější, ale jak?
Čeho tedy mohou stávkující reálně dosáhnout? Když říkáme poodstoupit a nenechat se vláčet emocemi, máme na mysli prozkoumání požadavků, jak je formuluje zastřešující Českomoravská konfederace odborových svazů. V hlavním plánu čteme, že stávka je „Za lepší budoucnost ČR“ a má tři podbody: konec levné práce, konec arogance moci a konec propadu životní úrovně. Neboli body, pod které se klidně podepíše kdokoli, jen není zrovna zřejmé, jak je může zajistit vláda.
„Společně jsme silnější,“ stojí v propagačních materiálech ke stávce. Což je opět heslo, které nelze nemilovat. Společně silnější jsou třeba klienti České spořitelny, která toto heslo použila v loňské udržovací kampani. Spolu silnější jsou fanoušci fotbalové Slavie, natočili si o tom i stejnojmenný film, spolu silnější byl generál Petr Pavel v kampani z roku 2020, která de facto odstartovala jeho prezidentskou kampaň. Spolu by chtěl být silnější kdekdo, jen to nijak neříká, jak toho dosáhnout.
Středula hraje o přežití
Sledujeme rovněž velkou hru odborového předáka Josefa Středuly. Velkou nikoli ve smyslu velikosti rozehrané partie, ale kvůli možným dopadům na jeho další odborářskou (či politickou, dosaďte si sami) budoucnost. Muž, jemuž byla ještě před pár lety připisována špičková politická budoucnost a nadbíhaly mu tehdy mocné strany, letošní prezidentskou výzvu úplně promrhal. Tak jako mu měla být odborářská základna ideálním odrazem do volené funkce, je nyní jeho debakl koulí na noze dalších akcí.
Jinými slovy Středula zoufale potřebuje jakýkoli triumf, jinak se roztočí ve spirále neúspěchu. Nedělejme si iluze, odbory nejsou církevní škola nebo salon anglických gentlemanů; kolem Josefa Středuly jsou lidé, kteří slabý kus v zájmu svém i obecném (v tomto pořadí) kdykoli odstřelí.
Když detailněji prozkoumáme důvody, které k vyhlášení stávky vedly, najdeme mezi nimi i pozoruhodné kousky. Už zmíněný „konec levné práce“ bude působit zábavněji, až se pondělní akce chytí opozice a trochu se na ní přiživí. Třeba takový Andrej Babiš by mohl heslo modifikovat o Vodňanskou drůbež. Obzvlášť pikantně působí důvod „neakceptovatelný pokles reálných mezd a platů za posledních mnoho let“, který je přímou obžalobou nejen vedení ČMKOS (Středula je v čele už devět let), ale také bývalých vlád.
Suma sumárum sledujeme ryze politickou hru, do níž se odbory za souhlasného foukání opozice pokusí zatáhnout možná až milion pracujících. Na jejím úspěchu záleží mnohé, zejména budoucnost hlavních aktérů. Co se vlády týče, daleko spíš ji bude zajímat lednové veřejné projednání snížené valorizace důchodů před Ústavním soudem. Tam se totiž dají čekat výsledky s konkrétními dopady. A pak samozřejmě volby, ke kterým všechno fofrem spěje a kvůli kterým se to všechno děje.
