V české politice asi nepanuje taková harmonická shoda na jednom tématu jako v případě podpory Izraele ve stoletém konfliktu s Palestinci. Notují si i ti, kteří by spolu stěží zasedli k jednomu jednacímu stolu.
Blízkost Česka a Izraele je daná historicky a emocionálně. Nemá kořeny jen v holokaustu (jako třeba současný blízký vztah Německa a Izraele), ale vznikla minimálně o desítky let dříve v souvislosti s takzvanou hilsneriádou a její klíčovou postavou T. G. Masarykem. Tehdy se ještě v české společnosti jednalo spíše o menšinový postoj, který byl rámován mnohem silnějším antisemitismem.
Masaryk byl v roce 1927 první hlavou státu, která navštívila tehdejší britskou mandátní Palestinu a Jeruzalém. A jeho syn Jan, pozdější ministr zahraničí, se na konci 40. let zásadně zasloužil o dodávky letadel a zbraní vznikajícímu židovskému státu. Ačkoliv mělo Československo během komunistického režimu blíž k Palestincům a arabským státům, poslední tři desetiletí české politiky jsou lemována jakousi soutěží, kdo bude větší zastánce Izraele.
Ať už to byl Václav Havel, nebo možná až příliš militantní Miloš Zeman, Česko mělo po většinu novodobé historie na Hradě horlivého židovského fanouška. Svou roli v dlouhodobém budování izraelského kultu hraje i příběh malého státu, proti němuž se spikli všichni jeho sousedé. A nepochybně také mnohasetletý vliv židovského živlu v českých zemích, z něhož pochází řada významných osobnosti formujících zdejší kulturu, vědu, politiku i podnikání.
Současná česká veřejná debata reagující na útoky Hamásu na této hluboko zakořeněné proizraelské trajektorii nic nemění. Nebylo velkým překvapením, že se ze zapomnění opět ozval protimuslimský Miloš Zeman burcující za „palestinský odsun“ nebo že naprosto jednoznačný postoj zaujal premiér Petr Fiala, ostatně sám poznamenaný historií židovské části své rodiny.
Zcela jasně vystoupil i ministr zahraničí Jan Lipavský, který si už v neděli volal se svým izraelským protějškem Eli Cohenem a v úterý se stal prvním ministrem zahraničí, který po útocích Izrael navštívil – americký šéf diplomacie Anthony Blinken přiletěl do Tel Avivu až ve čtvrtek. Lipavského postoj je poněkud překvapivý vzhledem k tomu, že Piráti, jejichž je dnes Lipavský nejviditelnějším reprezentantem, v minulosti proizraelským nadšením úplně neoplývali. Naopak vyzdvihovali temné stránky okupace Palestiny. Ostatně údajně nedostatečně proizraelské postoje byly (hned vedle bakalářského vzdělání) jedním z důvodů, proč Miloš Zeman před dvěma lety odmítal Lipavského do čela Černínského paláce jmenovat.
Jestřáb i levicový odvar
Kontury české diplomacie zejména ve vztahu k Izraeli maluje také poradce premiéra pro národní bezpečnost Tomáš Pojar, který patří v českém prostředí mezi takzvané jestřáby. To jednoduše znamená, že by v leckteré západoevropské televizi ani nemohl vystoupit se svými názory typu: „Ano, v Gaze budou civilní oběti, ale nedá se s tím nic dělat.“ Pojar je bývalý český ambasador v Tel Avivu a jeho otec byl vůbec prvním velvyslancem Československa ve Svaté zemi po roce 1989. V Česku je evidentně už od masarykovských dob dobrým zvykem, že sympatie k Izraeli se v některých rodinách dědí.
Snad nejlepším příkladem podpory Izraele jsou pravidelná společná jednání obou vlád, což rozhodně není ve světě zvykem. Další z nich se měla uskutečnit právě tento týden v pondělí, nebýt víkendových masakrů u hranic s Gazou. Tato jednání dodržoval i Andrej Babiš a poměrně hlasitě se k blízkosti k Izraeli hlásil. Na postoji Fialovy vlády k současnému dění nenašel jako vůdce opozice větší kaňku než to, že Lipavský měl poslat do Izraele pro tamní Čechy hned najednou víc letadel, což znělo poněkud křečovitě.
Nazývat věci pravými jmény se nebojí ani Česká televize. Na rozdíl například od BBC, kde se zásadně nemluví o Hamásu jako o teroristech a už o víkendu se skloňovala izraelská okupace Západního břehu jako jeden z důvodů útoků, česká veřejnoprávní televize stojí v tomto srovnání jednoznačně na straně Izraele.
A nutno dodat, že i projevy mladé české levice, která má ze zdejšího veřejného prostoru asi největší pochopení pro Palestince, jsou jen slabým odvarem některých prohlášení levice v západní Evropě nebo naladění Amnesty International obviňující Izrael z apartheidu.
