V posledních měsících se roztrhl pytel s temnými předpověďmi pro českou energetiku a s tím, kolik energie budeme muset za pár let dovážet. Hlavním důvodem je pohled na současné ceny elektřiny na burze, podle kterých se samostatná výroba elektřiny z uhlí po roce 2025 již nevyplatí.
Uhlí přitom v loňském roce stále ještě tvořilo 39 procent celkové čisté výroby elektřiny v České republice a v případě jeho „vypnutí“ by česká bilance výroby elektřiny spadla z 22procentního přebytku do 29procentního deficitu.
Zhruba polovinu tohoto deficitu lze ale nahradit vyšší výrobou v již stojících plynových elektrárnách, převedším v moderní počeradské jednotce. Není pak pravdou, že by při současném výhledu byly ztrátové všechny uhelné elektrárny. Nové a modernizované bloky ČEZ v Ledvicích, Tušimicích a v Prunéřově díky vyšší efektivitě a dodatečným tržbám z prodeje tepla mohou fungovat déle a nadále pokrývat zhruba desetinu české spotřeby. Zavírat by měly hlavně starší neefektivní „uhelky“.
Zbývá tak vymyslet, jak během tří až čtyř let doplnit zhruba 10 procent české spotřeby. Část přinese masivní rozvoj fotovoltaiky, kde je již nyní i díky dotacím z Modernizačního fondu plánováno několik gigawattů výkonu. Další část přijde z vyšší výroby z jádra a probíhající konverze teplárenských provozů z uhlí na zemní plyn a biomasu. I zde by to mělo být za mohutné podpory Modernizačního fondu.
Stále ale do toho, abychom byli uprostřed dekády v komfortní situaci, něco málo chybí. Není však třeba strašit katastrofickými scénáři a už vůbec ne říkat, že už je pozdě. Důležité bude soustředit se na rozvoj obnovitelných zdrojů a možná místo vzývání dlouhodobých jaderných projektů a řešení struktury ČEZ jej motivovat k urychlení výstavby plynových zdrojů v Mělníku a jinde. Schéma financování pro nový jaderný blok v Dukovanech již existuje a lze jej replikovat, zatímco třeba kapacitní aukce pro nové „plynovky“ zde stále chybějí.
