V červenci 2023 nabyla účinnosti novela, která zásadním způsobem rozšířila pravomoci Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS), když mu umožnila jako důkaz využívat i záznamy policejních odposlechů opatřené v trestním řízení. Tato kontroverzní nová pravomoc se dostala do zákona o ochraně hospodářské soutěže poněkud spletitou cestou.
Nejprve byla obsažena již v prvním návrhu, který vložil ÚOHS do mezirezortního připomínkového řízení, ale tam se na novinku snesla vlna kritických připomínek a z vládou již schválené verze návrhu zákona byla možnost soutěžního úřadu využívat odposlechy vypuštěna. Do konečné podoby zákona se tak pravomoc vrátila až při projednávání v Poslanecké sněmovně. S ohledem na průběh legislativního procesu tak bohužel chybí i důvodová zpráva, která by konečnou verzi zákona více objasňovala.
Přijatý text dává ÚOHS pravomoc užívat jako důkaz záznamy odposlechů při řízeních týkajících se utajovaných horizontálních dohod nebo jednání ve vzájemné shodě, takzvaných kartelů. Ty ale může prošetřovat i policie, když účast firmy na kartelové dohodě může být důsledkem trestné činnosti konkrétních fyzických osob. Platí však, že ÚOHS nemůže sám nařizovat či snad přímo provádět odposlechy, může pouze využít záznamy, které získala policie.
A co konkrétně může ÚOHS využít? Zákon hovoří o použití záznamu telekomunikačního provozu, údajích o telekomunikačním provozu nebo o záznamu pořízeném při sledování osob a věcí opatřeném v trestním řízení. Lze tedy použít záznam v zásadě jakékoli elektronické komunikace za využití elektronického zařízení, kterým může být mobilní telefon, pevná linka či vysílačka. Nejde přitom pouze o hlasovou komunikaci, ale rovněž i o zasílání elektronických zpráv. Záznamy při sledování osob a věcí pak mohou být například fotografie, nahrávky osob či prostorové odposlechy.
Využívání odposlechů ze strany ÚOHS budí od samého počátku kontroverze. Jedná se totiž o citelný zásah do ústavních práv sledovaných osob. Možnosti jejich obrany jsou však ve správním řízení před tímto úřadem výrazně nižší než v trestním řízení. Trestní řád totiž nabízí stíhaným možnost se k záznamům vyjadřovat v průběhu téměř celého řízení a dále poskytuje mnoho způsobů obrany včetně návrhu na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu podaného Nejvyššímu soudu. Oproti tomu zákon o ochraně hospodářské soutěže výslovně vylučuje záznamy odposlechů z nahlížení do spisu po dobu většiny řízení a účastník se tak k záznamům dostane až po takzvaném sdělení výhrad, tedy v zásadě v poslední fázi řízení, která typicky těsně předchází rozhodnutí o pokutě.
Nedostatečné možnosti obrany ve správním řízení mohou mít zásadní dopad na právní jistotu zúčastněných. O případné nezákonnosti využití odposlechů totiž budou rozhodovat soudy v trestní větvi případu a neexistuje zde žádná povinnost soutěžního úřadu řízení přerušit či se zdržet vydání rozhodnutí do té doby, než bude o zákonnosti odposlechů rozhodnuto soudy. Odposlechy může soud prohlásit za nezákonné i několik let po skončení řízení, v němž na jejich základě ÚOHS uložil mnohamilionovou pokutu. Pokutovaná společnost by jistě neváhala a usilovala o obnovu řízení, aby se domohla vrácení zaplacené sankce. Pokud budou případy rozhodnuté ÚOHS tímto způsobem s několikaletým odstupem rušeny, může pověst antimonopolního úřadu v očích odborné i laické veřejnosti opět velmi výrazně utrpět. ÚOHS by proto měl zachovávat maximální zdrženlivost a záznamy z odposlechů využívat opravdu jen podpůrně tam, kde mu k usvědčení pachatelů kartelových dohod stačí i jiné důkazy.
