V Česku se žije dobře, ale na jak dlouho? Bytová krize voličům vyhovuje a spotřebitelé se vrátili v čase

Zdroj: Grafika e15

Karolína Blažková
Aleš Ligas

Čechy trápí krize bydlení nebo nízká porodnost, těšit se naopak mohou z dostupného zdravotnictví a nízké nezaměstnanosti. Spokojenost s životem v Česku přesahuje 70 procent, ve společnosti je ale stále více cítit strach z budoucnosti, a zejména z toho, že tři dekády rostoucí Česko nyní přešlapuje na místě. Požádali jsme proto několik ekonomů, aby vybrali zásadní témata, která trápí tuzemskou ekonomiku. 

Posledních třicet let se Česku dařilo dýchat na záda západním zemím. Zatímco na konci devadesátých let bylo na 75 procentech evropského průměru hrubého domácí produktu na obyvatele v paritě kupní síly, před covidem se dostalo na 96 procent. „Úspěch, který není samozřejmý,“ hodnotil začátkem letošního roku na sociální síti X hlavní ekonom České spořitelny David Navrátil. 

Jenže to vypadá, že s tím je konec. „Během covidu jsme poklesli na 92 procent a poslední roky nejsme schopni proces dohánění znovu nastartovat,“ povzdechl si nyní Navrátil. Ve srovnání s Polskem nebo s Rumunskem se sice česká ekonomika v hodnotách HDP může dále výsledky těšit, otázkou ale zůstává, na jak dlouho. Obě země jsou totiž v současnosti vzorem růstu, který se na rozdíl od Česka nezadrhl. 

Podle ekonomky Markéty Malé z Centra veřejných financí by se mělo Česko navíc kromě často skloňovaného bydlení, propadu reálných mezd nebo neefektivních daní více zaměřit i na výzvy, které sice zatím nemusejí být na první pohled znát, jejich neřešení ale vzdaluje tuzemskou ekonomiku od nadějné budoucnosti. „Například při pohledu na reálné výdaje veřejných rozpočtů by nás mělo znepokojit, že vzdělávání a věda a výzkum stále nejsou jasnými prioritami, ačkoliv investice právě do těchto oblastí nás může posouvat blíže ke znalostní ekonomice s vyšší přidanou hodnotou,“ říká. 

Navrátil současně upozorňuje, že je nutné se více dívat na nízkou spotřebu českých domácností. Kolem roku 2011 Čechy dohnali Poláci, jejichž spotřeba dosahuje 85 procent průměru EU. „U nás došlo k dramatickému propadu na 74 procent. Tam jsme byli v roce 2009,“ dodává ekonom. 

Čeští spotřebitelé jsou tak na cestě do minulosti a podle ekonoma je situace jasná: „Naše pozice regionálního premianta je ohrožena a překonání současné stagnace bude vyžadovat nejen strukturální reformy, ale také znovuobnovení důvěry, že cesta růstu je možná.“ Naráží tak mimo jiné na to, co často slýcháme nejen z úst politiků: že v Česku panuje „blbá nálada“. 

„To ale není jen nějaká 'blbá nálada', ona totiž zhruba třetina populace je ve skutečně 'blbé situaci',“ komentuje ekonom Robin Maialeh. Nabídkově vyvolaná inflace cen potravin, energií a bydlení bez zásahu státu podle něj postihla nejvíce chudší domácnosti – jejich nominální výdaje vzrostly od roku 2019 během čtyř let o více než čtvrtinu. „Pro průměrnou domácnost to dle dat České národní banky představovalo měsíční nárůst o zhruba 12 650 korun,“ vysvětluje.

Z pohledu reálné kupní síly jsme tak podle něj zhruba o čtyři procenta pod úrovní roku 2019 a dramatický propad se podepsal na již zmiňované spotřebě. „Krátkodobá spotřeba klesla v roce 2023 oproti 2019 zdaleka nejvíce ze všech evropských zemí. V takovémto makroekonomickém prostředí se zkrátka domácnostem nemůže dařit dobře,“ shrnuje.

Jakub Komárek z PAQ Research

„V Česku se v posledních letech opravdu žije hůře. Reálná průměrná mzda je o 5,3 procenta nižší než v roce 2020, v žebříčcích dostupnosti vlastnického a nájemního bydlení jsme na chvostu a náklady na bydlení vzrostly od podzimu 2021 o padesát procent.“ 

A dávno podle něj už nejde pouze o nízkopříjmové domácnosti. „Nedůvěra se projevuje i u těch vysokopříjmových, které kumulují své přebytky na účtech, což je další faktor zpomalující naší ekonomiku,“ říká s tím, že celková míra úspor u lidí s vyššími příjmy přesahuje 18 procent. 

Děti? Možná až někdy jindy

„Já osobně se bojím nedostupnosti bydlení a že v budoucnu asi nebudu moci založit rodinu,“ říká dvaadvacetiletá studentka vysoké školy Michaela. Se svou obavou rozhodně není sama. Ačkoliv její rozhodnutí se projeví až v budoucích statistikách, to, co popisuje, je v datech vidět už dnes.

Podle Českého statistického úřadu se od ledna do září narodilo v roce 2024 o téměř šest tisíc méně dětí než za stejné období v roce předchozím. A celková čísla také ukazují pokles – v roce 2023 přišlo na svět celkem 91 tisíc dětí, což je o 10 tisíc méně než o rok dříve. 

Česko je tak v kleštích nízké porodnosti, a protože je krajně nepravděpodobné, že by si lidé ze dne na den řekli, že děti už jednoduše nechtějí, může znamenat nízký počet narozených dětí minimálně to, že současnou generaci „něco“ trápí. Zatímco emotivní diskuze na sociálních sítích často z nízké porodnosti viní zejména ženy, které se rozhodly děti odložit kvůli pracovním ambicím nebo chybějícímu partnerovi, průzkumy ukazují, že velmi významným důvodem je a dál bude zmiňovaná ekonomická nejistota.

Výzkumníci z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy se v loňském roce zeptali osmi stovek lidí, co považují za hlavní důvody nízkého počtu rodících se dětí. Více než polovina z nich zmínila jako významnou příčinu finanční nejistotu, čtvrtina nedostupné bydlení. Vinu osobním ambicím kladlo kolem 18 procent dotázaných. 

Vliv neohebné práce

Akademici upozornili také na to, že ekonomické nejistoty jako hlavní důvod nestojí samostatně – váže se k nim kromě nedostupnosti bydlení nebo vysokých nákladů na výchovu a péči třeba neflexibilní pracovní trh nebo nedostatečná podpora rodin ze strany státu. 

Český právní řád totiž stále nedokázal nastavit vhodné podmínky pro rodiče s dětmi, kteří nechtějí přijít o kariérní vyhlídky do budoucna. „Možná až příliš často máme pocit, že přesně víme, jak chtějí čeští rodiče své děti vychovávat, nebo zda se chtějí vůbec vracet do práce. Přitom pouze sedm procent rodičů na mateřské nebo rodičovské si nepřeje vůbec pracovat,“ komentuje Vojtěch Prokeš, ředitel výzkumu Behavio Labs. Většina by podle něj preferovala částečné úvazky spolu s flexibilní pracovní dobou nebo místem výkonu práce. 

Baví vás datové speciály?

Přečtěte si naše další texty: 

Chlebíčky, drogy, a hlavně alkohol. Proč Česko podporuje pití, a přichází tak o miliardy

Matky (i otcové) chtějí skloubit péči o děti s prací, stát ani firmy jim v tom nepomáhají

Drogová mapa Evropy se mění. Přibývá kokainu, na místo heroinu může nastoupit strašák fentanyl

Evropu zaplavuje stále více kokainu.

Realita je ale taková, že zatímco 93 procent rodičů malých dětí by se rádo zapojilo do práce, doopravdy pracuje jen každý druhý. „Zaměstnanost žen s dítětem do šesti let věku je u nás téměř o 50 procentních bodů nižší než u bezdětných žen. Průměrný rozdíl EU je přitom pouhých šest procent,“ hodnotí Malá. A přidává se sociolog Jaromír Mazák z analytického ústavu STEM: „Prakticky neexistují společnosti, které by zaručovaly dlouhou mateřskou nebo rodičovskou dovolenou a zároveň měly nízký gender pay gap (čili rozdíl v odměňování žen a mužů – pozn. red.). Je to tedy něco za něco.“

Nízká nezaměstnanost je super. Nebo ne? 

Na Česko rekordně vysoko – tak zní v posledních několika dnech titulky českých médií týkající se nezaměstnanosti. A opravdu, nezaměstnanost se vyhoupla na 4,1 procenta z listopadových 3,9 a v celém Česku si tak v prosinci hledalo práci o zhruba 16 tisíc lidí víc než o měsíc dříve. 

Češi byli poslední rok zvyklí na hodnoty nezaměstnanosti mezi třemi a čtyřmi procenty a v evropském srovnání se tak řadili mezi premianty. Nezaměstnanost jako ukazatel, ve kterém si tuzemská ekonomika stojí dobře, vyzdvihuje například ekonom z PAQ Research Petr Vilím. „I když je teď mírně vyšší, stále jsme na tom lépe než většina zemí EU. Do nějaké míry je to ale vykoupené tím, že pracujeme za nižší mzdy.“

Trh práce zůstane podle ministerstva napjatý i letos, nezaměstnanost by ale podle metodiky ČSÚ měla opět klesnout. „Samozřejmě nelze vyloučit propouštění v nějakém konkrétním segmentu, ale celkově za celou ekonomiku nezaměstnanost zůstane nízká,“ komentuje výsledky ministr financí Zbyněk Stanjura a současně upozorňuje na to, že podnikatelé dlouhodobě označují za hlavní brzdu svého podnikání hlavně nedostatek pracovní síly. „Strach z nezaměstnanosti v Česku moc lidé neznají a berou to celkem jako samozřejmost,“ hodnotí situaci ekonom Daniel Münich z institutu CERGE-EI.

Ačkoliv tak lze z hlediska nezaměstnanosti označit kondici trhu práce za výbornou, v evropském srovnání si z hlediska kvality až tak dobře nestojí. Index prosperity, který zpracovává Česká spořitelna společně s Evropou datech, ji v roce 2024 označil za 10. nejhorší. „Může za to malá flexibilita a velké nerovnosti v odměňování mužů a žen,“ stojí ve zprávě. 

Kde jsou ty německé mzdy? 

„Kdybych měla z pohledu ekonomie stručně zhodnotit, jak se v Česku žije, nemohla bych začít ničím jiným než růstem cen a propadem reálných mezd, které jsme v posledních letech pocítili v důsledku zhruba dvou let trvající vysoké inflace,“ říká ekonomka Malá. 

Debatu o tom, jak si v Česku lidé vydělávají, zčeřil na podzim premiér Petr Fiala svým prohlášením, že pokud mu voliči dají důvěru i v dalším volebním období, sáhnou si na německé mzdy. Jak ale upozorňuje ekonomický analytik České spořitelny Michal Skořepa, samotná debata o úrovni hrubé mzdy není vypovídající. „Hrubá mzda je jen jakýsi ekonomicky zcela irelevantní účetní mezivýsledek na cestě mezi celkovými ‚náklady práce“, tedy sumou, kterou vydává na práci zaměstnance jeho zaměstnavatel (v Česku tuto sumu známe pod označením superhrubá mzda), a mezi sumou, kterou zaměstnanec skutečně dostává (čistá mzda),“ napsal pro e15 v listopadu. 

Následně spočítal: Pokud bychom se pokoušeli dorovnat náklady práce na úroveň těch německých do konce roku 2029, mezi lety 2026 a 2028 by musely v Česku růst o 28 procent ročně. A to za předpokladu, že by německé náklady práce rostly podobně jako v průměru posledních deseti let. Jenže takový růst český trh práce v posledních deseti letech nezažil. „Znamenalo by to enormní nákladový tlak, a to pro soukromé zaměstnavatele i veřejné rozpočty. Veřejná správa by totiž musela zvyšovat platy podobně prudce, aby nedocházelo k odlivu zaměstnanců do soukromé sféry,“ dodává Skořepa. 

Všechno začíná a končí u bydlení

„Největší obavu teď cítím v otázce bydlení,“ shodují se sedmadvacetiletý grafik Jakub, stejně starý barman Marian nebo o rok mladší student Matyáš. Všichni tři žijí v Praze v nájmu, dva z nich ve spolubydlení – nic jiného si totiž zatím dovolit nemohou. I pro jejich obavy existuje datová opora. Dle posledních dostupných statistik z konce roku 2024 vychází Česko jako pátá nejhorší země států Evropské unie nejen v dostupnosti, ale i v kvalitě bydlení. Závažný problém s bydlením má přibližně 1,6 milionu Čechů. 

„Podmínky bydlení v Česku zhoršují vysoké ceny novostaveb, finanční nedostupnost, zdlouhavý proces stavebního řízení a nová výstavba celkově. Zatímco třeba Švédové či Finové mohou koupit průměrně velký byt za osm ročních platů, Češi jich potřebují 13, což představuje pátý nejvyšší počet v EU,“ komentoval výsledky analytik projektu Evropa v datech Milan Mařík.

Ekonom Münich ale upozorňuje, že Česko trápí vysoké ceny bydlení „podivuhodným způsobem“. „Zhruba 70 až 80 procent populace vlastní minimálně jednu nemovitost a vysoké a dál rostoucí ceny jim vyhovují – zhodnocují se jim a mají i pocit, že tak bez námahy bohatnou,“ říká ekonom s tím, že zbylá čtvrtina populace pak zůstává zoufalá z toho, že nemá kde bydlet nebo založit rodinu. „A když už bydlí, tak skoro všechny peníze dají za nájem nebo splácení hypotéky do konce života.“ Šance na změnu je tak podle něj mizivá, protože „většině voličů to tak očividně vyhovuje“. 

Daří se tedy vůbec něco? 

„Upřímně, neodpovídá se mi lehce, máme nízký podíl mladých vysokoškoláků, nízké investice do bytové výstavby a neodvážný stát. Je však třeba ocenit české firmy, vybrané státní úředníky a neziskové organizace, které se i v nelehkém období snaží posunout Česko dál,“ říká ekonom Komárek. Jenže i zde je statistika pro Česko nelichotivá, podmínky pro podnikání jsou podle Indexu prosperity a finančního zdraví šesté nejhorší. 

Robin Maialeh

„Mzdový vývoj dlouhodobě zaostává za výkonem ekonomiky – zatímco mzdy máme na úrovni zhruba dvou třetin průměru EU, tak produktivita dosahuje více jak tří čtvrtin průměru zemí EU. Namísto prorůstového balíčku jsme si navíc naordinovali balíček konsolidační, který opět tlumí výkon celé ekonomiky.“

V unijním srovnání si naopak Česká republika vede ukázkově v dostupnosti lékařské péči nebo pokročilé kyberbezpečnosti. Zdravotnictví je pro Čechy ve srovnání se zbytkem Evropy stále velmi dobře dostupné – na 100 tisíc obyvatel připadá 654 nemocničních lůžek a zdravotní péči si kvůli dlouhé čekací době, vzdálenosti od nemocnic či finanční nákladnosti nemohlo dovolit jen 0,4 procenta obyvatel Česka, uvádí Index prosperity a finančního zdraví. Ačkoliv jde o relativně nízký podíl, od roku 2022 se zdvojnásobil, což je trend, který kopíruje další evropské státy. 

S životem v Česku je pak spokojených 75 procent lidí a podle výzkumu z poloviny loňského roku, který pro společnost KPMG zpracoval analytický ústav STEM, se pro většinu z nich ekonomický stav již dva roky po sobě zlepšuje. „Po dvanácti letech života v zahraničí bych řekla, že je Česko opravdu skvělé místo pro život,“ hodnotí například podnikatelka Veronika žijící v Londýně. Přidává se tak k přibližně dvaceti dalším Čechům, kteří se ozvali redakci e15 a podle kterých je Česko místem, kde se žije dobře. „Z mojí perspektivy určitě, i když by samozřejmě mohlo být líp,“ říká již zmiňovaný barman Marian.

Výzev pro Česko ale nezůstává málo a optimismus mezi lidmi částečně slábne – více než polovina z nich se totiž bojí budoucnosti a má pocit, že vývoj české ekonomiky nejde dobrým směrem.