Venezuela plave na moři ropy. Přesto existuje několik důvodů, proč je na pokraji krachu

Jeden z důvodů, proč se optimistické vize bohatých zdrojů nepřetavují v realitu tryskajících ropných vrtů, je schovaný v pojmech „zdroje“ a „rezervy“. První odkazuje na celkový objem ropy teoreticky dostupný v dané lokalitě. Ten však neříká nic o její těžitelnosti. Ta se odvíjí od technické realizovatelnosti takové těžby, a především od nákladů. Když je tržní cena ropy vysoko, vyplatí se těžit i v náročných lokalitách, kde taková práce stojí hodně peněz. A naopak. 

Když krátce před vypuknutím globální finanční krize v roce 2008 stál barel ropy 140 dolarů, jely všechny vrty naplno. Naopak když mezi roky 2014 a 2016 držel kartel OPEC svou vysokou produkcí cenu nízko, skomíraly i vrty v jinak ropu chrlícím Rusku. Odpovědí na zdánlivě jednoduchou otázku „Kolik ropy máte?“ tak může být překvapivé „Záleží, kolik zaplatíte“. 

Asfaltová ropa a ropné písky

U Venezuely to platí víc než jinde. Tamní ropa je jednak velice hustá (představte si spíš asfalt než olej), a navíc je část tamních zdrojů takzvaně nekonvenční, což znamená, že třeba na rozdíl od Saúdské Arábie nestačí ložiska navrtat a vypumpovat. Ropa v oblasti kolem řeky Orinoko, což je nejslibnější oblast potenciální těžby, se vyskytuje v podobě takzvaných ropných písků, což je vlastně ropou prosycená hornina. Od ní je nutné ropu nejdříve oddělit, k čemuž je třeba speciálních technologických postupů, a tedy víc peněz. Se zvyšujícími se náklady na těžbu se nicméně snižuje profitabilita. V případě nízké ceny ropy mají nákladné zdroje logicky problém mnohem dříve než „levné“ vrty. 

Ve zmíněném období před deseti lety dostala Venezuela ránu, z níž se už nevzpamatovala. Domácí těžba, finančně náročná z výše zmíněných důvodů, ale i kvůli neefektivitě zapříčiněné dlouhodobým podfinancováním, se propadla. Jihoamerická země nedokázala na trhu konkurovat produkci z Blízkého východu, kde stačí na těžbu barelu ropy doslova pár dolarů. Krize strhla do spirály celou ekonomiku, kterou nezachránil ani obnovený růst cen v následujících letech. 

Férová cena

Kromě tržní ceny, která určuje, jestli se vyplatí těžba z konkrétního ložiska, totiž existuje ještě jeden důležitý pojem – cena „férová“. Zvláštní termín, kterým někteří producenti označují cenu, za niž potřebují ropu prodávat, aby udrželi nad vodou své, na exportu této komodity často závislé rozpočty. Výše takové ceny se samozřejmě liší v čase a také stát od státu. Je ale výrazně vyšší než například průměr posledních deseti let. 

U blízkovýchodních zemí s hypertrofovanými sociálními výdaji je na dohled stům dolarů za barel, respektive i výš. I relativně krátké období pod hranicí „férové“ ceny pak do rozpočtů takových zemí nadělá díry, které je časem mohou potopit. Jako se to stalo Venezuele, u níž je „rozpočtově férová“ cena bezpečně nad onou stodolarovou hranicí. 

Ohromné zásoby jsou prostě jen malá část příběhu. Pokud se ropu nevyplatí těžit, zůstane, kde je, i kdyby jí byl celý oceán. Poptávka po ropě má vrcholit v příští dekádě a je téměř jisté, že všechny nákladné zdroje jako ty ve Venezuele, ale třeba i v Arktidě, se ani otevřít nestihnou. Nevyplatí se to, nebude poptávka. Trefně to už před mnoha lety shrnul někdejší ministr ropného průmyslu Saúdské Arábie Zaki Jamání: „Tak jako doba kamenná neskončila pro nedostatek kamení, věk ropy skončí dlouho před tím, než ropné zdroje vyschnou.“