Zatímco Fico leží v nemocnici, vypukl na Slovensku tvrdý boj o moc
Odmítnutí kulatého stolu u prezidentky Zuzany Čaputové, jájínkovství a staré bolístky, boj o to, kdo povede vládu, harašení výjimečným stavem. Slovensko se po atentátu na premiéra Roberta Fica sune po šikmé ploše a nic nenasvědčuje tomu, že jsou současní politici vůbec ochotni a schopni s tím něco dělat.
Bezprostředně po atentátu jsme napsali, že úkol pracovat na zklidnění situace leží především na vrcholných politicích: „Prostor je třeba pro ‚dvojprezidentsví‘ končící Zuzany Čaputové a nastupujícího Petera Pellegriniho. Jejich elektorát slušně pokrývá slovenskou společnost.“ Stalo se, jejich společné prohlášení s výzvou ke společnému jednání politických stran bylo dobrým výkopem.
Jenže pak se do toho vložily zmíněné staré animozity. Bývalý premiér a předseda opozičního hnutí Slovensko Igor Matovič hodil do možné shody vidle výzvou, aby ministr vnitra Matúš Šutaj Eštok v souvislosti se středečním postřelením premiéra atentátníkem rezignoval. Matovič vůbec oplývá schopností říct v nevhodnou chvíli tu úplně nejméně vhodnou věc a na ostatní, zejména vládní politiky spolehlivě funguje jako červený hadr.
Pellegrini měl dobrou příležitost setrvat na státnické vlně, kterou přirozeně propásl. Je stále příliš spjat se stranickou politikou, svou novou roli prezidenta všech si teprve hledá… a nenachází. Matovičovu rukavici nenechal ležet. „Někteří politici jednoduše nejsou schopni základní sebereflexe ani po takovéto tragédii. Jako by nepochopili, že právě jejich dosavadní kroky, vyjádření a nechutné útoky, nikoli na konkurenční politické myšlenky, ale na jejich nositele, zásadně přispěly k napětí v naší společnosti,“ prohlásil Pellegrini a loďka společného kulatého stolu u prezidentky začala odplouvat po Dunaji kamsi do panonských nížin.
Velký comeback zažívá ministr obrany Robert Kaliňák. Muž, jehož kariéra se v roce 2018 po vraždě Jána Kuciaka a jeho snoubenky zdála být nenávratně v troskách, ucítil příležitost a po atentátu na Fica na sebe od prvních minut strhl veškerou pozornost. Přirozeně jde o moc a bojuje se o ni až balkánskými prostředky, abychom se vyhnuli srovnání s ještě východnějšími stepmi. Nechybí návštěva u lůžka nemocného vladaře, který prostřednictvím ústních vzkazů určuje svého následníka, kterým má prý být právě Kaliňák.
Že je Slovensko parlamentní demokracie, která má ústavu a kompetenční mechanismy a v případě větších otřesů případně k dispozici svobodné volby? Kam s tím na Kaliňáka, který dobře ví, že demokratickými procesy by pro něj křeslo premiéra bylo nedosažitelné. Příležitost má na dosah a půjde po ní všemi prostředky.
A pak jsou tu národovci, kteří budou jakoukoli snahu o zklidnění bojkotovat, protože je to jednoduše jejich program. Šéf SNS Andrej Danko už vzkázal, že se žádnou schůzkou ani nepočítal a dál útočí na opozici a média. I on dobře zapadá do zmíněné poziční bitvy, a pokud by přece jen byl ochoten učinit nějaké ústupky, bylo by to výhradně výměnou za obchodovatelné pozice v rámci koalice, jako je například post předsedy parlamentu pro vlastní osobu.
Uklidnění se nekoná. Sledujeme boj o moc, který se zcela vymkl standardním demokratickým postupům. Ficův návrat do křesla premiéra v tuto chvíli není příliš pravděpodobný a jeho okolí si to rozdává naplno. Způsoby, jak je pro dnešní Slovensko příznačné, značně balkánskými. S omluvou všem demokratickým balkánským zemím.
