Člověk se někdy nestačí divit, co považujeme v ekonomice za normální. Nejkřiklavější anomálií jsou státní dluhopisy se záporným výnosem. Dle platných ekonomických teorií by o produkt s garantovanou ztrátou neměli investoři ani zavadit. Jenže zejména penzijní fondy a další institucionální hráči na ně stojí frontu. Regulace jim nedovolí jinak.
Státy se radují, na místě jsou však obavy z budoucnosti. Smyslem jakékoli investice přece vždy bylo navýšení hodnoty, zisk. Trh si ovšem na ztráty z dluhopisů rychle zvykl s krizí v USA a Evropě, kdy centrální banky lily pod tlakem peníze do ekonomiky.
Když je něčeho přebytek, klesá cena, a to se v důsledku stalo i penězům. A došlo to až do takového extrému, že cena peněz vyjádřená úrokovými sazbami je záporná. Mnoho volných prostředků a pomalejší růst ekonomiky zapříčiňují, že volné peníze není kam umístit. Proto rostou ceny realit, akcií a také apetit po rizikovějších investicích typu NPL.
Regulovaným investorům však nezbývá než sáhnout také po ztrátových státních dluhopisech. A co až penzijním fondům zbudou v kategorii státních dluhopisů pouze ty ztrátové, kdo to zaplatí? Snad budoucí změna hospodářského cyklu a nárůst úrokových sazeb. V horším případě to bude znamenat krach fondů definovaných požitků.
Pokud ale budeme ztrátovou investici považovat za normální dalších 20 let, dožijeme se celkového přenastavení penzijního systému. Paradoxně nás levné peníze, tak výhodné pro státní rozpočty, mohou dohnat do stavu, kdy budeme zisk z penzijních fondů pohybující se kolem nuly považovat ještě za dobrý výsledek.
Autor je ředitelem řízení investičních fondů APS Investment
