Konstrukce eura se opět chvěje. Svět eurozónu zachraňovat nebude. A měnový fond? Ten má tahat z bryndy státy a ne měnové spolky, jak řekla jeho francouzská šéfka. Druhá strana mocenského duopolu, kancléřka Angela Merkelová, je uvyklá větší demokracii, proto byla diplomatičtější. Právo na plebiscit prý Řekové mají, ale je známo, že všechny plebiscity v Evropě jsou poslední dobou namířeny protievropsky. A proto, milí Řekové, buď anebo: buď celý balík (půjčku, škrty i kuratelu), nebo odchod, a to rychle. Jiná volba není.
Nikdo neslyší, že Řekové z eurozóny vystoupit nechtějí, že jde jen o prastarý problém legitimity, že vláda pod (německým) diktátem vládnout nemůže, že by lid by měl v tak extrémní situaci říci své slovo. Nešťastný Jorgos Papandreu se z Cannes vrátil, referendum odpískal, a když přežil parlamentní hlasování o důvěře, zahájil jednání o vládě „národní záchrany“.
Dva roky je zmučená Papandreova tvář symbolem řecké tragédie. Pod okny vlády a parlamentu mu zuří ulice proti škrtům a parlamentní opozice neméně zuřivě přitakává, aniž by nabídla řešení. Diktát škrtů je tvrdě deflační, snižování umělé zaměstnanosti a platů snižuje ceny pozdě a málo. Po třiceti letech budování obludného státního aparátu je reforma psychologicky obtížná. A tak se dál pracuje spíše podle byrokratických pravidel a s vybíráním daní ani s privatizací státního majetku se jen tak nepohne.
Kapitál z Řecka prchá, schopní emigrují. Ekonomika, jež měla letos klesnout o 7,6 procenta, se možná propadne o deset. Státní dluh sice banky sníží o sto miliard eur, ty řecké se ale musejí znárodnit. A nová půjčka znamená dalších sto třicet miliard dluhu. Takhle se pod cizí kuratelou zadlužení na splatitelnou úroveň snížit nepodaří. Unie si chce jen koupit čas.
Řecko má ale staleté historické zkušenosti s pasivním odporem a výhody zpomaleného bankrotu se trpícím vysvětlují těžko. Odbory proto doufají, že loutková vláda brzo padne, a společnost jim v nenávisti vůči politikům tleská. Marně Wolfgang Schäuble ujišťuje Řeky, že Německo Evropě vládnout nechce.
Co je ale důležitější, osud řeckého referenda odhaluje v plné nahotě zásadní otázku liberální demokracie: věříme stále, že jen svobodné trhy a svobodní občané disponují svobodnou informací? A že každý pokus o něco lepšího či „lepšího“ musí nutně ztroskotat?
Autor je nakladatel a politolog
